Otakar Vávra

Prof. Otakar Vávra (28. února 1911 Hradec Králové – 15. září 2011 Praha) byl český filmový režisér, scenárista a pedagog.

Filmový tvůrce

Studoval v Brně a Praze architekturu. Během let 1929–1930, kdy stále ještě studoval, spolupracoval na několika dokumentech. Roku 1931 produkoval experimentální film Světlo proniká tmou (i následující krátké filmy Žijeme v Praze a Listopad byly experimentálními snímky). Prvním filmem, který režíroval, byla Filosofská historie z roku 1937.

Dalším filmem byl Cech panen Kutnohorských, kde si zahrála Zorka Janů, sestra známé Lídy Baarové. Zorka Janů hrála i ve Vávrových filmech ze 40. let Podvod s Rubensem a Pacientka Dr. Hegela. Její sestra Lída Baarová hrála ve Vávrových filmech Panenství, Maskovaná milenka, Dívka v modrém a Turbína.

Po roce 1945 natočil Krakatit, film se silným protiválečným poselstvím. Po únorovém komunistickém puči roku 1948 se přizpůsobil nové situaci a točil a produkoval filmy oslavující nový režim nebo epické historické fresky podporující oficiální interpretaci české historie: Jan Hus, Jan Žižka a Proti všem. V dalším desetiletí se režim stal liberálnějším a toto období přineslo jeho nejhodnotnější filmy: Zlatá reneta, Romance pro křídlovku a především Kladivo na čarodějnice. Podobně jako celý český film, v šedesátých letech 20. století prožíval mimořádné tvůrčí období. Po pádu socialismu stát víceméně přestal dotovat kinematografii a jeho posledním dlouhometrážním filmem tak zůstala Evropa tančila valčík. Celkem natočil padesát dva hraných filmů.

Zemřel 15. září 2011 dvě hodiny před půlnocí na pooperační komplikace zlomeniny krčku.

Pedagog

V padesátých letech společně s jinými českými režiséry pomohl založit FAMU, na které vyučoval po pět dekád (od roku 1963 jako profesor). Jeho studenty byli Miloš Forman a jiní představitelé české nové vlny. Z FAMU odešel v roce 2008.

Vávra odsuzovaný i vyznamenaný

Jeho dlouhý život se mu stal inspirací k autobiografii Podivný život režiséra. „Můj život byl s chybami, nehrdinský, ale často dost odvážný,“ tvrdil ve svých pamětech. „Člověk se přece po porážce vždycky zvedá a nikdy neztrácí naději. Umělec musí mít nezlomnou víru v člověka,“ napsal v závěru své knihy. V své knize Paměti aneb moje filmové století se také rozepisoval o svých filmových kolezích. Mimo jiné prozradil, že děda Saši Rašilova bral kokain. Nebo např. říká, že: „S Adinou jsme byli strašní kamarádi. Takoví kamarádi, že jsme si jednou řekli, jaká je to hanba, že jsme spolu ještě nespali, když se tak dlouho známe. Ona mi zvolňovala rytmus milování. Byl jsem zbrklej a ona mi to upravovala,“ vzpomínal na vášnivé chvilky s Adinou Mandlovou.

V roce 2001 byl vyznamenán Českým lvem za celoživotní přínos české kinematografii i Cenou za mimořádný umělecký přínos světovému filmu na karlovarském filmovém festivalu a v roce 2004 Medailí Za zásluhy. Oceněn byl prakticky každým politickým systémem, kterým prošel.

Během svého života natočil celkem 52 hraných filmů a přibližně k 80 filmům napsal scénář.

Osobní život

V posledních desetiletích byla jeho partnerkou téměř o 40 let mladší režisérka Jitka Němcová. Z prvního manželství měl jednoho syna.

Vybraná díla

Kladivo na čarodějnice

Jeho opus magnum je Kladivo na čarodějnice (1969), film založený na stejnojmenné (1963) knize Václava Kaplického o čarodějnických procesech 17. století. Kaplický se naopak inspiroval knihou Malleus maleficarum.

Děj se soustřeďuje na osudy skutečných obžalovaných v čarodějnických procesech v Čechách v letech 1678–1695. V době humanismu znovu propukla mezilidská nenávist zapříčiněná mocichtivými jedinci. Inkvizitor Jindřich František Boblig z Edelstadtu rozpoutal sérii procesů, která stála život víc než stovku lidí. Popisem brutality moci film sváděl ke spojení s politickými procesy 50. let, zejména s osudem Milady Horákové nebo s procesem se Slánským. Sám Vávra tento postřeh potvrdil jako správný.

Černobílá alegorie plná symbolů sleduje příběh až do procesu a odsouzení kněze. Neschopnost zastavit zlo hned zpočátku jen inkvizitora podporuje v jeho činech. Film končí jeho slovy: „Já už nejsem obyčejný člověk. Já jsem… nahoře.“

Romance pro křídlovku

Dalším z jeho tvůrčích vrcholů se stala Romance pro křídlovku (1966). Černobílý film je založen na stejnojmenné básni Františka Hrubína o lásce mezi studentem, který si užívá letní prázdniny, a dcerou principála. Milenci se rozhodnou utéct, ale otec vybere pro dívku jiného nápadníka. On sám tento svůj film označoval za vůbec nejlepší.

Krakatit

Krakatit (1947) je film natočený na motivy stejnojmenného románu Karla Čapka z roku 1924. Vynálezce nebezpečné výbušniny se snaží uchovat svůj objev v tajnosti, aby nemohl být zneužit.

Černobílá verze byla v roce 1980 následována barevnou, která nese název Temné slunce. Remake snímku posunul příběh do moderní doby a nevyhnul se propagandě. Často je považován za jeho nejslabší práci.

Zdroj: Wikipedia.org