Radola Gajda

Generál Radola Gajda, rodným jménem Rudolf Geidl (14. února 1892 Kotor – 15. dubna 1948 Praha) byl český voják, jeden z hlavních velitelů československých legií v Rusku, krom toho nějakou dobu bojoval na straně ruských bělogvardějců, 1918–1919 zastával významný post v armádě admirála Kolčaka) a český fašistický politik.

Život

Do Ruska se dostal ze zajetí, do kterého upadl na srbské frontě. V Srbsku si změnil jméno z Rudolf Geidl na slovansky vhodnější Radola Gajda. Od samého počátku zajetí se vydával za lékaře, ačkoliv byl prodavačem v obchodě s drogistickým zbožím. Během války ale jeho tvrzení nebyl schopen nikdo vyvrátit. Jako ruský legionář prakticky velel celému jižnímu úseku naší brigády v bitvě u Zborova 2. července 1917. Byl v úzkém styku s admirálem Kolčakem, který dokonce Gajdu navrhl, přes zděšení svých spolupracovníků, jako velitele operace na dobytí Moskvy. Po návratu z Ruska (1920) vystudoval francouzskou Vysokou válečnou školu, mezi lety 1922 až 1924 velel divizi v Košicích, 1. prosince 1924 se stal členem hlavního štábu čs. armády, 20. března 1926 se stal jeho náčelníkem. Paměti, které tehdy vydal, věnoval symbolicky A. Jiráskovi, ale neopomněl v nich zdůraznit hrdinskou úlohu T.G. Masaryka při formování legií přímo v Rusku v letech 1917 a 1918. V roce 1926 byl degradován a propuštěn z armády. Poté stal se předsedou (vůdcem) Národní obce fašistické, hnutí organizovaného po vzoru italského fašismu, v jejímž čele zůstal až do její integrace do Strany národní jednoty.

V noci z 21. na 22. ledna 1933 70 příslušníků Národní obce fašistické zaútočilo na vojenská kasárna v Židenicích. Útok byl za pomoci četnictva odražen a celý tzv. Židenický puč zlikvidován. V souvislosti s pokusem o puč byl 23. ledna zatčen i Radola Gajda. Přes silný politický tlak na odsouzení Gajdy byl soudem osvobozen, protože mu nebyla dokázána účast na řízení puče. Na podnět Kanceláře prezidenta republiky vyslovilo s rozsudkem nesouhlas vrchní státní zastupitelství a požádalo o jejich přezkoumání Nejvyšší soud. Ten, přestože nebyly získány nové důkazy, odsoudil Gajdu k šestiměsíčnímu vězení. Národní obec fašistická byla sice nepovedeným pokusem o puč zdiskreditována, ale Gajda se ověnčil aureolou mučedníka, který trpěl nevině.

V období Mnichovské krize se angažoval ve prospěch obrany ČSR a těžce nesl zradu spojenců. V době 2. republiky byl funkcionářem pravicové Strany národní jednoty. V březnu 1939 se společně s dalšími organizacemi podílel na vytvoření Českého národního výboru, což měla být podle představ aktérů budoucí vláda protektorátu. Němečtí okupanti však dali přednost dosavadním politickým reprezentantům Česko-Slovenska a prezidentu Háchovi. Po této události, po dohodě se státním prezidentem Háchou, převedl většinu členstva do řad Národního souručenství.

Za německé nacistické okupace finančně pomáhal českým letcům prchajícím do zahraničního odboje, intervenoval ve prospěch některých persekuovaných osob a odmítal spolupráci s Němci či věděl o odbojových aktivitách svého syna. Po popravě odbojáře Bohuslava Seluckého přijal se svou manželkou Seluckého dceru za schovanku. Při oslavě padesátin v únoru 1942 vyzýval své příznivce, aby nespolupracovali s německými okupanty.

Gajda byl 12. května 1945 uvězněn a v roce 1947 odsouzen na dva roky. V odůvodnění rozsudku se neobjevilo nic, co by svědčilo o jeho kolaboraci s nacisty, odsouzen byl za svou činnost v době druhé republiky, propagaci českého fašismu a přijetí funkce v Českém národním výboru. Prokurátorem v jeho případě byl Josef Urválek. Po započítání doby vyšetřovací vazby byl ihned propuštěn. Ve vazební věznici byl týrán, vinou krutého zacházení prakticky přišel o zrak. Zemřel 15. dubna 1948.

Zdroj: Wikipedia.org