Giuseppe Verdi

profil
Fotku nahrál uživatel.
Fandím 0 fanoušků
Nesnáším
0 antifanoušků
Napiš názor 0 názorů

Povolání: Ostatní, hudební skladatel

Věk: 87 let

Datum narození: 10.10. 1813

Místo narození: Itálie, Parma, Le Roncole di Busseto

Datum úmrtí: 27.01.1901

Místo úmrtí: Milan Itálie

Žánry: ženské vokály , chill-out , romantická , opera , skladatel

Hodnocení Giuseppe Verdi

Přitažlivost
92% (4 hlasů) 3479.místo
Talent
98% (5 hlasů) 3823.místo
Inteligence
70% (3 hlasů) 12147.místo
Vtipnost
80% (4 hlasů) 9820.místo

Fotky Giuseppe Verdi (26)

Videoklipy Giuseppe Verdi (284)

Písně Giuseppe Verdi (2236)

Všechny písně Giuseppe Verdi (2236) »

Diskografie Giuseppe Verdi (81)

Otello (Released: 15 Aug 2006)
Verdi: Ouverturen und Vorspiele (Released: 31 Mar 1987)
Celá diskografie Giuseppe Verdi (81) »

Životopis Giuseppe Verdi Upravit životopis

Giuseppe Fortunino Francesco Verdi (Josef Verdi) (10. října 1813 Le Roncole u Busseta – 27. ledna 1901 Milán) byl italský hudební skladatel.

Život

Narodil se v prosté rodině. Jeho otec, Carlo Verdi, byl venkovský hokynář a hostinský a matka, Luisa Verdi rozená Uttini, přadlena. Jeho prvním učitelem byl místní farář, který jej naučil hrát na varhany. Výrazného hudebního talentu chlapce si povšiml Antonio Barezzi, obchodník z blízkého Busseta, který se stal jeho prvním mecenášem. Základní vzdělání získal v jezuitské škole v Bussetu.

Základy hry na hudební nástroje a kompozice mu dal Ferdinando Provesi, maestro místní filharmonické společnosti (Societá filarmonica). Barezzi jej v roce 1832 přivedl k přijímacím zkouškám na konzervatoř v Miláně. Zkoušky sice zdárně složil, ale přijat nebyl, údajně pro vysoký věk. Přesto již v Miláně zůstal a studoval kontrapunkt u Vincenza Lavigny, žáka Giovanni Paisiella a cembalisty operní scény v divadle Teatro alla Scala. Odtud se datuje jeho převážná hudební orientace na hudbu pro divadlo.

V roce 1836 se oženil s dcerou svého mecenáše Margheritou Barezzi a stal se ředitelem hudební školy v Bussetu a vedoucím místního symfonického orchestru. Následující léta byla pro něj tragická. Jeho dvě děti, Virginie a Icilio, které se mu z manželství s Margheritou narodily, zemřely v útlém věku a v roce 1840 zemřela i jejich matka. Útěchu nalezl v tvrdé práci. Jeho první opera Oberto, conte di San Bonifacio byla provedena ve Scale 17. listopadu 1839 s poměrně dobrým ohlasem. Hrála se celkem čtrnáckrát a to byl v té době na neznámého skladatele úspěch. Impresario divadla, Bartolomeo Merelli, mu proto nabídl smlouvu na dvě další opery. První z nich Un giorno di regno (Jeden den králem) nepřežila premiéru a on sám uvažoval o tom, že dráhu operního skladatele opustí. Zato druhá z nich, Nabucco (poprvé 9. března 1842), založila jeho slávu a s obrovským úspěchem se hraje dodnes na jevištích celého světa.

V rychlém sledu následovala řada dalších operních děl z nichž většina úspěšně překonala zkoušku časem: I Lombardi alla prima crociata (Lombarďané na první křižácké výpravě – 1843), I due Foscari (Dva Foscariové – 1844), Alzira - 1845), Giovanna d'Arco (Johanka z Arku – 1845), Attila (1846), Macbeth (1847).

Ve věku 34 let byl již světově proslulým skladatelem a jeho opery se hrály nejen po celé Itálii, ale na všech světových scénách. Do stylu velké francouzské opery přepracoval svou starší operu Lombarďané, která měla obnovenou premiéru v Paříži pod novým názvem Jeruzalém 26. listopadu 1847.

Úspěch umělecký přinesl i úspěch finanční, takže si v roce 1848 mohl zakoupit v blízkosti svého rodiště statek Sant´Agata na kterém i sám hospodařil. Spřátelil se se špičkami milánské společnosti, byl zván do místních šlechtických salonů a při této příležitosti poznal i svou druhou životní družku, zpěvačku Giuseppinu Strepponi. Oženil se s ní až v roce 1859.

Opery I masnadieri (Loupežníci - 1847) a Il corsaro (Korsár - 1848) nedoznaly většího úspěchu. Bouři nadšení však vzbudila opera La battaglia di Legnano (Bitva u Legnana - 1849). Vznikla v roce italského povstání a byla jako revoluční opera i komponována. Strhující operní sbory pro které byl nazýván „papá dei cori“ rozněcovaly v posluchačích vlastenecké nadšení. Verdi se stal symbolem Itálie osvobozující se z rakouské nadvlády. Lid ho nazýval „maestro della rivoluzione“ a jeho jméno bylo psáno jako vítězné heslo prvního krále sjednocené Itálie: V. E. R. D. I. = Vittorio Emanuele Re D´ Italia.

Stal se i poslancem prvního italského parlamentu a na žádost hraběte Camilla Cavoura, prvního ministerského předsedy sjednocené Itálie, složil „Hymnus národů“ pro slavnostní otevření Světové výstavy v Londýně v květnu 1862.

Světový úspěch mu přinesl mnohá vyznamenání a řády v nejrůznějších zemích světa. V roce 1859 se stal čestným občanem měst Parma a Bologna a členem Institute de France v Paříži. V roce 1874 byl znovu povolán do vysoké italské politiky a stal se členem italského senátu. V roce 1880 byl dekorován Velkým křížem italské koruny a o rok později byla jeho bysta slavnostně vystavena ve foyer milánské Scaly. Čestné občanství mu udělila i města Milán (1886) a Řím (1893).

Následovalo nejplodnější a nejslavnější období jeho života. Vznikla dlouhá řada oper, z nichž většina se stala trvalou součástí světového repertoáru: Luisa Miller (1849), Stiffelio (1850), Rigoletto (1851), La traviata (1853), Il Trovatore (Trubadúr – 1853), Les Vêpres siciliennes (Sicilské nešpory - 1855), Simon Boccanegra (1857), Un ballo in maschera (Maškarní ples – 1859) a La forza del destino (Síla osudu – 1862). Znovu pro Paříž přepracoval operu Macbeth (1865) a zkomponoval novou operu Don Carlos 1867).

Byl velkým obdivovatelem a přítelem národního italského básníka a spisovatele Alessandra Manzoniho. Když v květnu roku 1873 Manzoni ve věku 89 let zemřel, navrhl starostovi Milána, že složí Rekviem na Manzoniho počest, pokud město uhradí náklady prvního provedení. Koncert se konal u příležitosti prvního výročí Manzoniho smrti a přinesl nevídaný úspěch. V tomto díle nezapřel dramatického operního skladatele. Od vyjádření hlubokého žalu přešel k vrcholným dramatickým scénám. Podobnou odbočku ze své operní tvorby vykonal i pro svého dalšího přítele Gioacchino Rossiniho. Když Rossini 13. října 1868 zemřel, navrhl uctít jeho památku společnou kompozicí Rekviem, na níž by se podíleli přední italští skladatelé té doby. Pro tento projekt zkomponoval část Libera me. K realizaci celého díla však nedošlo a ani tento jeho příspěvek nebyl za jeho života nikdy proveden.

Ke slavnostnímu otevření Suezského průplavu vytvořil operu Aida. Termín otevření sice nestihl, opera měla premiéru v Káhiře až 24. prosince 1871, ale zato se stala egyptskou národní operou.

Následovalo poměrně dlouhé období zdánlivé nečinnosti až do roku 1887. V této době vznikla pouze důkladná revize opery Simon Boccanegra (1881) a přepracování Dona Carlose z formy velké francouzské opery do stylu italské opery (1884).

Tím více ohromil posluchače svými dvěma závěrečnými díly na náměty vrcholných Shakespearových dramat. V roce 1887 to byl Otello (Milán, Scala, 5. února 1887) a o 6 let později Falstaff. Díla dokonalého dramatického charakteru dokazující, že téměř osmdesátiletý skladatel dokáže promluvit soudobým hudebním jazykem a stále vysoce převyšuje své současníky a napodobitele.

Své hudební dílo příznačně uzavřel třemi skladbami na nadčasové texty: Stabat Mater, Te Deum a Ave Maria. Jeho žena Giuseppina zemřela v roce 1897, on sám ji následoval 27. ledna 1901 a byl podle svého přání pochován v kapli Domova pro přestárlé hudebníky (Casa di riposo per musicisti) v Miláně, který sám vybudoval a financoval. Jeho pohřeb se stal mimořádnou událostí mezinárodního významu. Arturo Toscanini na jeho počest řídil devítisetčlenný sbor, který provedl strhující sbor zajatců z opery Nabucco "Va, pensiero, sull´ali dorate"

Celkem složil 28 Oper.

Díla

Opery

  1. Oberto, Conte di San Bonifacio
    Opera o dvou dějstvích, libretto napsal Temistocle Solera, podle staršího libreta Antonio Piazzy.
    Premiéra: Milán, Teatro alla Scala, 17. 11 1839
  2. Un Giorno di Regno
    (Jeden den králem)
    Melodram o dvou dějstvích, libreto napsal Felice Romani, podle komedie „Le faux Stanislas“, Alexandre Vincent Pineu-Duvala
    Premiéra: Milán, Teatro alla Scala, 3. 9. 1840
  3. Nabucco
    Opera o čtyřech částech, libreto napsal Temistocle Solera, podle hry „Nabucodonosor“ Anicet-Bourgeoise and Francise Cornue. Původní název opery byl Nabucodonosor.
    Premiéra: Milán, Teatro alla Scala, 9. 3. 1842
  4. I Lombardi alla Prima Crociata
    (Lombarďané na první křížové výpravě)
    Opera o čtyřech dějstvích, libreto Temistocle Solera, podle stejnojmenné básně Tommaso Grossi.
    Premiéra: Milán, Teatro alla Scala, 1. 2. 1843
  5. Ernani
    Opera o čtyřech dějstvích, libreto Francesco Maria Piave, podle divadelní hry Victora Huga „Hernani“.
    Z důvodů cenzury byla uváděna také pod názvy: Elvira d'Aragona, Il Corsaro di Venezia nebo Il Proscritto.
    Premiéra: Benátky, Teatro La Fenice, 9. 3. 1844
  6. I Due Foscari
    (Dva Foscariové)
    Opera o třech dějstvích, libreto Francesco Maria Piave, podle divadelní hry „The Two Foscari“ lorda Byrona.
    Premiéra: Řím, Teatro Argentina, 3. 11. 1844
  7. Giovanna d'Arco
    (Johanka z Arku)
    Opera o prologu a třech dějstvích, libreto Temistocle Solera, podle divadelní hry „Die Jungfrau von Orleans“ Friedricha Schillera.
    Z důvodů cenzury byla uváděna také pod názvem Orietta di Lesbo.
    Premiéra: Milán, Teatro alla Scala, 15. 2. 1845
  8. Alzira
    Opera o prologu a dvou dějstvích, libreto Salvatore Cammarano, podle Voltaireovy tragedie „Alzire, ou les Américains“
    Premiéra: Neapol, Teatro San Carlo, 12. 8. 1845
  9. Attila
    Opera o prologu a třech dějstvích, libreto Temistocle Solera, úpravy Francesco Maria Piave, podle divadelní hry „Attila, König der Hunnen“ Zachariasa Wernera
    Premiéra: Benátky, Teatro La Fenice, 17. 3. 1846
  10. Macbeth
    Opera o čtyřech dějstvích, libreto Francesco Maria Piave, úpravy Andrea Maffei, podle tragedie „Macbeth“ Williama Shakespeara.
    Revidovanou verzi pro pařížské provedení (1865) přeložili Charles Nuitter and A. Beaumont.
    Premiéra: Florencie, Teatro della Pergola, 14. 3. 1847
  11. I Masnadieri
    (Loupežníci)
    Opera o čtyřech dějstvích, libreto by Andrea Maffei, podle divadelní hry „Die Räuber“ Friedricha Schillera.
    Premiéra: Londýn, Her Majesty's Theatre, 22. 6. 1847
  12. Jérusalem
    Opera o čtyřech dějstvích, libreto Alphonse Royer and Gustave Vaëz. Verze opery „I Lombardi alla Prima Crociata“ upravená pro pařížské provedení. Někdy je uváděna pod italským názvem „Gerusalemme“.
    Premiéra: Paříž, Opéra, 22. 11. 1847
  13. Il Corsaro
    (Korzár)
    Opera o třech dějstvích, libreto Francesco Maria Piave, podle básně „The corsair“ lorda Byrona.
    Premiéra: Terst, Teatro Grande, 25. 10. 1848
  14. La Battaglia di Legnano
    (Bitva u Legnana)
    Lyrická tragedie o čtyřech dějstvích, libreto Salvatore Cammarano, podle divadelní hry „La battaille de Toulouse“ Josepha Méry.
    Z důvodů cenzury byla uváděna v Itálii pod názvem „L'Assedio di Arlem“ a celou řadou dalších titulů.
    Premiéra: Řím, Teatro Argentina, 27. 1. 1849
  15. Luisa Miller
    Opera o třech dějstvích, libreto by Salvatore Cammarano, podle divadelní hry „Kabale und Liebe“ Friedricha Schillera.
    Premiéra: Neapol, Teatro San Carlo, 8. 12. 1849
  16. Stiffelio
    Opera o třech dějstvích, libreto Francesco Maria Piave, podle divadelní hry „Le pasteur, ou L'Evangile et le foyer“ Emile Silvestre a Eugène Bourgeoise.
    Z důvodů cenzury byla uváděna v Itálii pod názvem „Guglielmo Wellingrode“.
    Premiéra: Terst, Teatro Grande, 16. 10. 1850
  17. Rigoletto
    Opera o třech dějstvích, libreto Francesco Maria Piave, podle divadelní hry Victora Huga „Le roi s'amuse“.
    Z důvodů cenzury byla uváděna v Itálii pod názvy Viscardello, Clara di Pert nebo Lionello.
    Premiéra: Benátky, Teatro La Fenice, 11. 3. 1851
  18. Il Trovatore
    (Trubadúr)
    Opera o čtyřech dějstvích, libreto Salvatore Cammarano, úpravy Leone Emanuele Bardare, podle divadelní hry „El trovador“ Antonio Garcii Gutiérreze
    Premiéra: Řím, Teatro Apollo, 19. 1. 1853
  19. La traviata
    Opera o třech dějstvích, libreto Francesco Maria Piave, podle románu a divadelní hry „La Dame aux Camélias“ Alexandre Dumas mladší
    Z důvodů cenzury byla uváděna v Itálii jako Violetta.
    Premiéra: Benátky, La Fenice, 6. 3. 1853
  20. Les Vepres Siciliennes
    (Sicilské nešpory)
    Opera o pěti dějstvích, libreto Eugène Scribe a Charles Duveyrier, podle divadelní hry „Le Duc d'Albe“ týchž autorů.
    Z důvodů cenzury byla uváděna v Itálii pod názvy Giovanna di Guzman, Giovanna di Braganza, Giovanna di Sicilia nebo Batilde di Turenne. Teprve pod dosažení nezávislosti Itálie (1861) byla opera i v Itálii uvedena pod italským „I Vespri Siciliani“.
    Premiéra: Paříž, Opéra, 13. 6. 1855
  21. Simon Boccanegra
    Opera o prologu a třech dějstvích, libreto Francesco Maria Piave, úpravy Giuseppe Montanelli, podle divadelní hry „Simon Bocanegra“ Antonio Garcia Gutiérreze. Úpravy libreta pro revidovanou verzi z r. 1881 učinil Arrigo Boito.
    Premiéra: Benátky, La Fenice, 12. 3. 1857
    Revidovaná verze: Milán, Teatro alla Scala 24. 3. 1881
  22. Aroldo Rimini
    Opera o čtyřech dějstvích, libreto Francesco Maria Piave, Revidovaná verze opery Stiffelio se zcela novým čtvrtým aktem.
    Premiéra: Rimini, Teatro Nuovo, 16. 8. 1857
  23. Un Ballo in Maschera
    (Maškarní ples)
    Opera o třech dějstvích, libreto by Antonio Somma, podle divadelní hry „Gustave III ou Le bal masqué“ Eugène Scriba.
    Premiéra: Řím, Teatro Apollo, 17. 2. 1859
  24. La Forza del Destino
    (Síla osudu)
    Opera o čtyřech dějstvích, libreto Francesco Maria Piave, podle divadelní hry „Don Alvaro o La Fuerza del Sin“ Angela de Saavedra se scenou upravenou podle divadelní hry Friedricha Schillera „Wallensteins Lager“ přeložené Andreem Maffei. Revidovanou verzi upravil Antonio Ghislanzoni.
    Premiéra: St. Petersburg, Imperial Theatre, 10. 11. 1862
  25. Don Carlos
    Opera o pěti dějstvích, libreto Joseph Méry a Camille Du Locle, podle divadelní hry Friedricha Schillera „Don Carlos, Infant von Spanien“. V Itálii hráno pod italskou formou jména: „Don Carlo“.
    Premiéra: Paříž, Opéra, 11. 3. 1867
    Přepracovaná verze o čtyřech dějstvích měla premiéru 10.1.1884 v milánském Teatro alla Scala.
    Italská verze pětiaktové opery měla preméru v Modeně, v Teatro Municipale, 29. 12. 1886
  26. Aida
    Opera o čtyřech dějstvích, libreto Antonio Ghislanzoni, podle scénáře Camille Du Locle a Auguste Marietta.
    Premiéra: Káhira, Opera House 'Dar Elopera Al Misria', 24. 12. 1871
  27. Otello
    (Othello)
    Lyrické drama o čtyřech dějstvích, libreto Arrigo Boito, podle francouzského překladu (Victor Hugo) tragedie Williama Shakespeara „Othello, or the Moor of Venice“.
    Premiéra: Milán, Teatro alla Scala, 5. 2. 1887
  28. Falstaff
    Opera o třech dějstvích, libreto by Arrigo Boito, podle komedie „The Merry Wives of Windsor“ a scén ze hry „Jindřich IV.“ Williama Shakespeara
    Premiéra: Milán, Teatro alla Scala, 9. 2. 1893

Další díla

  1. Tantum Ergo pro tenor a orchestr (1836)
  2. Sei romanze I. - písňový cyklus (1838)
  3. Sei romanze II. - písňový cyklus (1845)
  4. Různé další písně (1839-1869)
  5. Suona la tromba pro tříhlasý mužský sbor a orchestr (1848)
  6. Inno delle nazioni – hymnus (1862)
  7. Romanza senza parole pro klavír (1865)
  8. Stornello pro Album Piave (1869)
  9. Libera me pro soprán, sbor a orchestr (pro Rekviem na počest Rossiniho – 1869)
  10. Smyčcový kvartet e-moll (1873)
  11. Messa da Requiem (1874)
  12. Ave Maria pro soprán a smyčcový orchestr (1879-80)
  13. Pater Noster pro pětihlasý sbor a cappela (1879-80)
  14. Pieta, Signor! pro tenor a klavír (1894)
  15. Quattro pezzi sacri (1887-97)

Zdroj: Wikipedia.org

Články o Giuseppe Verdi (0)

Všechny články o Giuseppe Verdi (0) »
TOPlist