Hector Berlioz

Hector Luis Berlioz (11. prosince 1803, La Côte-Saint-André (Isère) – 8. března 1869, Paříž) byl významný francouzský skladatel, spisovatel a hudební kritik.

Dětství a mládí

Berlioz se narodil v rodině úspěšného a relativně zámožného lékaře, od dětství byl rodiči připravován na dráhu lékaře. Záliba v hudbě mu v dětství byla tolerována jako koníček. Berlioz v mládí v hudbě dosáhl slušných výsledků, dokonce i komponoval, zdaleka však ve svém dětství nedosáhl úrovně jiných známých hudebních géniů. Krátce navštěvoval latinský seminář, pak však jeho výuku převzal jeho otec; při výuce latiny si už v dětství zamiloval Vergilia

Ve 12 letech se beznadějně zamiloval do Estelle Dubœuf (později vdaná Fornier) Stella montis (horská hvězda) z nedalekého v Meylanu.

Dospělost

Berlioz se původně podvolil přání rodičů a v roce 1821 se vydal studovat do Paříže medicínu. V Paříži se mu však otevřely nové obzory, Berlioz se začal zabývat výhradně hudbou a rychle prohluboval své, do té doby skromné znalosti. Mimo jiné se stal proslulý tím, že na koncertech zahrnoval urážkami dirigenty, kteří si dovolovali upravovat hudbu, kterou hráli. Od roku 1823 začal pod vedením Lesueur studovat kompozici na konzervatoři, dalším jeho důležitým učitelem byl český skladatel Antonín Rejcha. V roce 1824 zkomponoval své první podstatnější dílo Messe solenelle (slavnostní mši), která byla dlouho považována za ztracenou, v roce 1992 však byla objevena.

V literatuře v Paříži Berlioz poznal rovněž Shakespeara, kterého celý život zbožňoval, a Goethova Fausta. Během představení Hamlet se zamiloval do herečky Harrietou Smithson (hrála Ofélii), přestože hře, hrané anglicky, nerozuměl. Byl však odmítnut, jeho emocionální zmatek nalezl své vyústění v díle, jehož uvedení se považuje za začátek hudebního romantismu, ve Fantastické symfonii.

Ignorován Harrietou navázal vztah s klavíristkou Camille Mokeovou, ten však náhle skončil, když se Camille provdala za skladatele Ignáce Pleyela, zatímco Berlioz pobýval na studijním pobytu v Římě. Během tohoto pobytu uspokojoval požadavky svých učitelů na konzervatoři tím, že jim pravidelně posílal střízlivější přepracování svých dřívějších prací, zatímco pracoval na partiturách, o nichž věděl, že se setkají s jejich nesouhlasem – předehrách Rob Roy a Král Lear a na Fantastické symfonii i jejím pokračování.

Po svém návratu do Francie se opět setkal s Harrietou Smithsonovou. Tentokrát byl cit oboustranný, za rok se vzali a brzy poté se jim narodil syn. Berlioz, který nyní potřeboval zvýšit svůj příjem, se kromě komponování věnoval i psaní hudebních kritik pro Journal des débats; tuto práci označoval za robotu, odváděla ho od hudební práce, která ho nemohla uživit, na druhé straně však měl díky opoře v mocném listu určitou oporu proti svým odpůrcům a odpůrcům svých hudebních zásad a vliv na hudební vkus.

Ačkoliv Berliozova hudba stále nenacházela ve Francii velký ohlas, byla nadšeně pří jímána v ostatních částech Evropy, dokonce i v konzervativní Anglii. Berlioz byl, kromě jiného, oceňován pro svou barvitou a nápaditou orchestrální instrumentaci. Jeho geniální orchestrální úpravy byly intuitivním a nejtrvalejším přínosem k vývoji hudby. Své teorie vložil do knihy Grand traité d'instrumentation et d'orchestration moderne (Pojednání (Nauka) o moderní instrumentaci a orchestraci).

Po dokončení oper Trójané a Béatrice et Bénédict se soustředil především na psaní (včetně známých pamětí) a na pořádání hudebních festivalů.

Jeho druhá žena zemřela v roce 1862 a o pět let později byl definitivně zlomen ztrátou svého syna, lodního kapitána. Jeho vlastní zdraví se začalo rychle zhoršovat a 8. března 1869 zemřel ve věku pětašedesáti let.

Hector Berlioz přesně vyhovoval pojetí romantického umělce 19. století – nekonvenční, vzpurný, impulzivní a vysoce citlivý. A podle romantického ideálu umění a života jeho hudba odrážela jeho temperament. Z jeho díla je známá především Fantastická symfonie a Rekviem, řada dalších jeho významných skladeb je dostatečně doceňována teprve dnes.

Seznam opusů

• Opus 1: Huit Scènes de Faust (Osm scén z Fausta, základ pozdějšího faustova prokletí)
• Opus 1: Waverley-Ouvertüre
• Opus 2: Le ballet des ombres (1829)
• Opus 2b: Irlande: Mélodies irlandaises (Irské melodie), písně (1829)
• Opus 3: Les francs-juges (Soudcové fémy), ouvertura, nedokončená opera (1826/34)
• Opus 4: Le Roi Lear (Král Lear), ouvertura (1831)
• Opus 5: Grande messe des morts (Rekviem) (1837)
• Opus 6: Le cinq mai (1831/35)
• Opus 7: Les nuits d'été (1840/41)
• Opus 8: Rêverie et Caprice (1841)
• Opus 9: Le carnaval romain (Římský karneval), ouvertura (1843/44)
• Opus 10: Traité d'instrumentation
• Opus 11: Sarao la baigneuse (1834)
• Opus 12: La Captive (1832)
• Opus 13: Fleurs des landes (1850)/
  • 3: Letons (1835)
• Opus 14: Symphonie fantastique, épisode de la vie d'un artiste (Fantastická symfonie, epizoda ze života umělcova (1830)
• Opus 14b: Lelio ou Le retour à la vie (1831)
• Opus 15: Grande Symphonie funèbre et triomphale (Velká symfonie smuteční a triumfální) (1840)
• Opus 16: Harold en Italie (Harold v Itálii) symfonie, (1834)
• Opus 17: Roméo et Juliette (Romeo a Julie), dramatická symfonie (1839)
• Opus 18: Tristia (1849)/
  • 1: Méditation religieuse (1831)
  • 2: La mort d'Ophélie (1842)
• Opus 19: Feuillets d'album (1850)/
  • 1: Zaide (1845)
  • 2: Les champs (1834)
  • 3: Chant des chemins de fer (1846)
  • 4: Prière du matin (1846)
  • 5: La belle Isabau (1843)
  • 6: Le chasseur danois (1844)
• Opus 20: Vox populi (1849)/
  • 1: La Menace des Francs (1848)
  • 2: Hymne à la France (1844)
• Opus 21: Le Corsaire (Korzár), ouvertura (1844)
• Opus 22: Te Deum (1848)
• Opus 23: Benvenuto Cellini , opera (1834/38)
• Opus 24: La damnation de Faust (Faustovo prokletí), oratorium, (1845/46)
• Opus 25: L'Enfance du Christ, Trilogie sacrée (Dětství Ježíšovo), oratorium, (1850-1854)
  • Le songe d'Hérode (1854)
  • La Fuite en Égypte (1850-1853)
  • L'Arrivée à Sais (1853-1854)
• Opus 26: L'Impériale (1854)
• Opus 27: Béatrice et Bénédict (česky dřív překládáno i jako Blažena a Beneš), na motivy Shakesperova Mnoho povyku pro nic, opera, (1860-1862)
• Opus 28: Le Temple universel (1861)
• Opus 29: Les Troyens ou La prise de Troie, Les Troyens à Carthage Trójané (opera) (1856-1858)
  • 29a La Prise de Troie,
  • 29b Les Troyens à Carthage

Zdroj: Wikipedia.org