5 filmů, které musíte vidět (alespoň) dvakrát, abyste je (plně) ocenili
24.04.2018
V dějinách filmu se jedná o lahůdky. Ale to neznamená, že by měly být vyhrazeny pro náročné diváky. Naopak, jejich tvůrci byli vedeni snahou sdělit prostřednictvím pohyblivých obrázků své fantazie, vize nebo také obavy či úzkosti každému jednotlivci z širokého publika.
Na první pohled mohou zůstat pro pozorovatele nepochopitelné. Ovšem v době internetu a lepší možnosti získávat informace se také komunikace mezi umělcem, dílem a divákem zintensivňuje. Filmy, které vám představím, si vynucují zvídavost, možná velkou dávku trpělivosti, ale všechny jsou krásné. Jejich režiséři měli cit pro estetiku a hlavně věřili, že v kráse se ukrývá pravda.
-
Bylo to na samém začátku hraného filmu, ještě v němé éře. V roce 1904 Georges Méliès realizuje dvacetiminutový snímek s nepochopitelným názvem. Kam? Do nemožna? Ovšem. Cesty kolem světa nebo na Měsíc už zastaraly. Tak se členové jisté „vážené“ zeměpisné společnosti rozhodnou cestovat nejrůznějšími dopravními prostředky na neuvěřitelná a těžko dostupná místa.
Úvodní scéna, kdy se členové radí o výpravě, je sice statická, ale odlehčená komickými gagy. Tehdy ještě film nebyl opatřen titulky a všichni aktéři jen divoce gestikulují.
Pak sledujeme výrobu automobilu, jenž v sobě spojuje prvky jiných dopravních prostředků. Potom nástup do vlaku a už se řítíme zasněženou krajinou. To už jsme ve víru hravosti, parodie a grotesky. Hybridním automobilem prorážíme zeď a účastníci výpravy si musí odpočinout.
Mélièsova kamera se nehýbe, má stejnou vzdálenost od filmovaného objektu. Scény jsou plné triků, které se někdy mohou zdát záměrně nemotorné, ale vždy mají svou eleganci. Vše nejlépe ocení dospělý, který byl dítětem.
Konečně zase sedíme ve vlaku, který nás unáší do vesmíru. Letíme ke Slunci, jež má lidskou tvář a znuděně zívá. V jednom okamžiku vlak vjíždí do úst a cestující se ocitají v pekelné výhni. Ukrývají se proto do vagónu-lednice, kde však paradoxně zmrznou. Ironie!
Ještě navštívíme mořskou hlubinu a už se zase ocitáme na stejném místě jako na začátku. Cestovatelé jsou oslavováni, ale zároveň se vše vrací do „normálních“ kolejí, jako by se nic neuskutečnilo.
Méliès chtěl hlavně pobavit. Ukázat běžné věci jinak a vytvořit tak pastvu pro oči. Zrekonstruovaný snímek byl v dnešní době opatřen anglicky a francouzsky mluveným komentářem. Ten ale film o hodně ošizuje. Hravost z objevování, proč to tak je, co tam ti lidé dělají, je pryč. Nejlepší je při sledování vypnout zvuk a třeba si k tomu pustit nějakou hudbu z nějaké grotesky.
4. Zrcadlo
Ruský režisér Andrej Tarkovskij je autorem několika filmů s velmi složitou výpravou. Většina jeho snímků je plná náboženských symbolů, proto udiví, že paradoxně vznikly v Sovětském svazu, který víru potíral.
Zrcadlo z roku 1974 popisuje několik dějových linií. Film je plný epizod, které zdánlivě spolu nesouvisí. V dokumentárním prologu sledujeme logopedku, jak se hypnotickou metodou snaží léčit zadrhávajícího chlapce. „Mohu mluvit,“ jsou první slova, která otvírají náš příběh.
Za ranního šera spěchá žena do redakce jistých novin. Musí zkontrolovat text, který se jí nezdá. Sledujeme její nervozitu. Jsme ve stalinské Moskvě, kde každé neuvážené slovo zabíjí.
V hlavní ose spojuje příběh dvě dějové linie. Hlavní hrdina Alexej se vyrovnává se svým ztroskotaným manželstvím. Podobně však jeho otec dříve opustil svou rodinu. Alexej v rysech své manželky shledává rysy své matky. A sám Alexej, který je nyní otcem, se ve vzpomínkách objevuje jako stejně starý chlapec.
Díky neustálé retrospektivě máme pocit, že sledujeme jeden osud jedné rodiny ve dvou časových rovinách. Ale to není všechno. Kamera nám v dlouhých sekvencích odkrývá obrazy deště a hořící stodoly, široký a podmanivý výhled do letní krajiny, nebo působivě zachycuje scénu ženy s mokrými vlasy, jež jí halí tvář.
Tarkovského filmy jsou spíše básněmi. Děj ustupuje do pozadí a před námi se odkrývá jeden obraz za druhým. Někdy nám připadá, že sledujeme rozpohybované fotografie.
Znalci nalézají v Zrcadlu další a další symboly, které explikují. Například za stolem sedící ženu, jež pije čaj. V následujícím záběru jako kouzlem žena zmizí. Jediné, co nám brání si myslet, že šlo o halucinaci, je orosené místo na stole po šálku horkého čaje. Ta rosa symbolizuje věčnost.
Ale divák může na toto rezignovat, pokud má snahu příběh sám prožít a najít si v něm svou poetiku, jež ho obohatí.
3. Stalker
Vědecko-fantastický snímek Andreje Tarkovského z roku 1979 podle románu Arkadije a Borise Strugackých Piknik u cesty. Odrazovým motivem filmu i románu je otázka, co by se stalo, kdyby naši planetu navštívila mimozemská civilizace a zase by odletěla, aniž by si nás všimla? Místa, kde přistály jejich lodě, jsou pak ovládána tajemnými, fyzice odporujícími silami. Vlády z těchto míst vytvořily zakázané zóny střežené armádou.
Stalker je ilegální průvodce do těchto zón. Za úplatu dokáže proniknout hlídkami, provézt případného zájemce a zase jej bezpečně odvézt zpátky. Sám však za to zaplatil vysokou cenu. Narodila se mu postižená dcera.
Jednoho dne se vypraví do zóny se dvěma zatrpklými zadumanými klienty, s vědcem a spisovatelem. Jejich odysea je naplněna sugestivními epizodami z přírodní a průmyslové krajiny. Prochází kolem osiřelé vojenské techniky, prázdnými výrobními halami nebo pustými lesy. Slova, která hrdinové říkají, jen podbarvují depresivní skutečnost, že člověk jako strůjce svého „štěstí“ či „neštěstí,“ zůstane vždy sám. Sám v životě i v rozsáhlém vesmíru.
V poslední scéně sledujeme Stalkerovu dcerku sedící za stolem, jak čte filosofickou báseň režisérova otce Arsenije Tarkovského. V té chvíli si uvědomujeme, že dítě není postižené, ale spíše obdarované mimořádnými schopnostmi.
2. Oběť
Do třetice všeho dobrého. Poslední Tarkovského film byl realizován ve Švédsku v roce 1985. Jeho děj není složitý, ale je opět naplněn podmanivými a symbolickými motivy.
Padesátiletý Alexandr slaví narozeniny. Do jeho venkovské vily se sjíždí přátelé a příbuzní. Během oslavy se z rádia všichni dozvídají, že je vyhlášen stav nejvyšší pohotovosti, neboť hrozí vypuknutí třetí světové války. Nad domem je slyšet nadzvuková letadla a ženy bezmyšlenkovitě pobíhají po místnosti. Atmosféra hrozí propuknout v hysterii. Když se hosté uklidní, nezbývá než čekat do rána, jak se situace vyvine.
Alexandr si s přáteli a s rodinou moc nerozumí. Jeho nejlepším společníkem je místní pošťák, s kterým rozvíjí své úvahy o životě. Během noci se Alexandr rozhodne uzavřít dohodu s Bohem. Nabízí svou oběť, pokud bude svět zachráněn. Ráno je jasné, že se mocnosti dohodly. Alexandr zapálí svůj zahradní domek a začne kolem plamenů pobíhat jako šílenec. Přijede sanitka a zdravotníci ho odvážejí do izolace, do psychiatrické léčebny jako postiženého. Alexandr se obětoval.
Na Západě bylo Tarkovského dílo vždy přijímáno s větším pochopením než doma v SSSR. U diváků, ale i kritiky, se často setkával s odsudkem, že je ve svých filmech až nemístně osobní. Například propaguje verše svého otce, nebo projektuje své rodinné zkušenosti do scén, jež nejsou zcela pochopitelné. Ze strany sovětských mocipánů čelil neustálým obstrukcím. Proto se rozhodl pro emigraci. V roce 1985 už věděl, že je nevyléčitelně nemocný. Před produkcí však musel tento fakt tajit, neboť hrozilo, že nedostane potřebné peníze na projekt, jenž by mohl zůstat nedokončený.
1. Roma
Federico Fellini realizuje roku 1971 film věnovaný městu, v němž prožil kus života a které mu poskytlo nejednu inspiraci. Kdo zná jiné Felliniho snímky, ví, že také tento tvůrce se inspiruje osobními prožitky. Na rozdíl od Tarkovského však nezůstává dlouho zádumčivým nebo pesimistickým, ale rozehrává gejzír nápadů, asociací nebo dojmů v duchu italského temperamentu.
Roma patří v jeho filmografii mezi díla, kde je potlačen děj. Jak jinak, i tento film musíte vidět dvakrát, protože se v něm zračí spousta záběrů, jež vám napoprvé určitě uniknou. Pilířem snímku je dvacetiletý Federico, jenž opouští rodné Rimini, aby se pokusil o štěstí v italském hlavním městě.
Hlavní postava v reji neustálých obrazů ustupuje do pozadí a my sledujeme jednu absurdně-komickou situaci za druhou. Fellini nám nedopřává oddechu a my se musíme usmívat, jak spojuje dva neslučitelné světy dohromady, například módní přehlídku s církevními autoritami.
Nesmíme zapomínat, že nejde o běžný film s příběhem, jenž musí dávat smysl. Ale o četné imprese, které poskytl autorovi Řím. Epizody jsou plné postaviček, které už nepotkáme ani v reálném životě.
A tak jak jsme viděli u Mélièse, film nám nabízí hru nebo lépe řečeno hravost. Takovou, na kterou při běžných starostech nemáme bohužel čas.
Federico Fellini, Andrei Tarkovsky
Filmy:
Cesta do nemožna
Kategorie:
Filmy, Filmové novinky,
Tagy:
ruští režiséři, sci-fi filmy, zajímavé filmy, žebříčky, filmové žebříčky, Artové filmy, art film, nepochopené filmy, Andrei Tarkovský filmy, Andrei Tarkovský tvorba, žebříčky artového filmu, slavní ruští režiséři, Federico Fellini filmy, vedědcko-fantastické filmy, film Stalker, Andrei Tarkovský dílo, němé filmy, začátky filmu, umělecké filmy
