Milan Křesina

Narodil se 9. května 1958 v Kladně v muzikantské rodině. V sedmi letech jsem se začal učit na housle, později jsem přibral harmoniku a klavír. Ale ze všeho nejvíc mě bavil zpěv. Již jako malý capart jsem vydržel hodiny zpívat, třeba i na toaletě a dokonce jsem si vymýšlel i vlastní dětské písničky. Brzy jsem začal obdivovat nejen Karla Gotta, ale také např. Elvise Presleyho či orchestr Jamese Lasta. Na známé anglo-americké hity jsem si psával vlastní české texty a pak jsem je součastně s originálními nahrávkami zkoušel zpívat. Ve čtrnácti jsem začal chodit na hodiny zpěvu do kladenské hudební školy a v sedmnácti letech jsem postoupil do soukromých studií k profesoru a skladateli Josefu Rybičkovi. Pan profesor byl uznávaným hudebním pedagogem a přestože vyučoval v tehdejším východním Německu, pro socialistické Československo byl tzv. „nežádoucí“…Tak mne učil skoro tajně, podobně jako své další „tajné" žáky: např. Karla Černocha, Laďku Kozderkovou nebo Ladislava Županiče. Po základní škole na přání svých rodičů, kteří prozíravě chtěli, abych si zvolil nejprve nějaké „jistější“ zaměstnání, jsem se vyučil automechanikem a nastoupil jsem do mototechny v Kladně. Zpívání a hudba byly v té době sice jen mým koníčkem, ale takovým koníčkem, kterým je člověk posedlý a kterému věnuje veškerý volný čas a veškerou energii… Dvakrát jsem se zúčastnil amatérské soutěže Zpěvák Polabí, kde jsem se utkal např. s Hanou Horeckou či s Jakubem Smolíkem. S Jakubem jsme postoupili do krajského kola, kde nás pro Intertalent vyřadily dvě atraktivní krasavice…Je zajímavé, že od té doby jsem žádnou z nich nikde nikdy neviděl, natož je někde slyšel zpívat… Přestože jsem prošel konkurzem do Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého v Praze, odsloužil jsem dva roky vojny u spojařů v Pardubicích, protože jsem nesplňoval parametry socialisticky orientovaného umělce…Přesto jsem se mohl muzice věnovat i na vojně: Brzy po přijímači jsem v Pardubicích založil vojenskou kapelu. Hráli jsme na různých kulturních akcích nejen v našem útvaru a objeli jsme spoustu hudebních soutěží v celé republice. Po vojně jsem se v roce 1979 vrátil ke svému řemeslu do kladenské Mototechny. Samozřejmě jsem pokračoval ve svém pěveckém a hudebním vzdělávání u pana profesora Rybičky. A v té době jsem také začal zpívat ve velkém orchestru, big-bandu Rudolfa Koudelky (RK-Band). RK-Band pro mne znamenal obrovskou školu a nádherný kus života se vším tím dobrým i tím méně příjemným, co s sebou přináší muzikantská profese. Ale především mě naučil profesionálně pracovat, zpívat a vystupovat. Zákonitě se pak stal i mým odrazovým můstkem pro mou cestu z Mototechny na profesionální pěveckou dráhu. V roce 1982 jsem na základě konkurzu nastoupil do stálého angažmá v hudebním divadle Karlín v Praze…Sice divadelně skromný měsíční plat, ale zato další obrovská škola po boku např. Vlaďky Kozderkové či Pavly Břínkové a za doprovodu Orchestru Karla Vlacha. A pak již následovaly nabídky natáčet v rozhlase, v televizi, točit gramofonové desky a další sólová angažmá v koncertních pořadech Michaely Linkové, Evy Hurychové i Věry Martinové. Kromě Rudy Koudelky pro mě psali písničky i další autoři zvučných jmen jako např. Jiří Aplt, Richard Bergman, Jindřich Brabec, Ladislav Brož, Pavel Cmíral, Václav Hons, Pavel Krejča, Zdeněk Nedvěd, Vladimír Poštulka a další. Pro Supraphon jsem natočil své první album Hloupej fór, ale to už se psal rok 1989... Sametová revoluce nám po mnoha letech vrátila svobodu a s ní také konečně necenzurovanou kulturu. Lidé se tak zákonitě začali zajímat především o do té doby „zakázané ovoce“ a po několik dalších let na tuzemskou scénu populární hudby pochopitelně zapomněli... Mé připravené album již nestačilo ani vyjít a náhle mi „došlo“, že moje rodiče byli opravdu prozíravější, než jsem si do té doby myslel…Vrátil jsem se ke svému řemeslu, ale poněkud aktuálnější cestou: Úspěšně podnikám na automobilovém trhu, se společníkem jsme v Kladně postavili velký autosalon a servis Peugeot a nyní sám provozuji a vedu autosalon značky Chevrolet. Do mých zálib se vrátily rychlé automobily a hokej. Díky nim jsem navázal spolupráci s kladenským rodákem , super-hokejistou Jardou Jágrem a jeho Jágr teamem. Se svým „serioznějším" zaměstnáním jsem se mohl zodpovědně i oženit – dokonce již dvakrát. Z prvního manželství nemám žádné děti, ale s druhou manželkou, fotomodelkou Milenou Krejčovou máme dva kluky: Filipa, který se zajímá o hokej a počítače, a mladšího Michaela, kterého samozřejmě také baví hokej, ale kromě toho zdědil hudební vlohy a učí se hrát na klavír. Přes mé podnikatelské zaneprázdnění jsem na muziku nikdy nezapomněl. Soukromě muzicíruji i zpívám a v roce 1989 jsem pro radost svou, mé rodiny a mých přátel sestavil a vydal CD-album s mými patnácti nejoblíbenějšími písničkami. Celý náklad jsem postupně rozdal. Ano, muzika, to je totiž nevyléčitelná, ale zato nádherná nemoc. A když máte to obrovské štěstí, že se jí „nakazíte“, už se jí nadosmrti nezbavíte…