Hana Vítová

Hana Vítová (24. ledna 1914, Praha – 3. března 1987, Praha) rodným jménem Jana Lašková, byla známá česká herečka a zpěvačka 30. a 40. let 20. století. Mezi tehdejšími hereckými hvězdami vynikla nejen její přirozená krása s melancholickým nádechem obličeje a tmavými vlasy, ale hlavně její intelekt a pěvecký talent. Od roku 1932 hrála ve více než padesáti filmech, z nichž mnohé jsou hrané a oblíbené i po více než půlstoletí.

Soukromý život

Vyrůstala v umělecké rodině. Otec Hanuš Lašek byl sólistou opery Národního divadla a profesorem zpěvu na pražské konzervatoři , operní pěvkyní byla i matka Hana. V dívčím věku Vítová chtěla být učitelkou, ale na přání rodičů vstoupila na konzervatoř. Po dvou letech odešla na stáž do olomouckého divadla, ale o jejím zvláště pěveckém talentu se dozvěděli Voskovec a Werich, kteří ji roku 1930 angažovali v Osvobozeném divadle. Hodila se jim pro postavu umělé dívky Sirael ve hře Golem . Voskovec a Werich pro ni vymysleli také pseudonym, který užívala až do smrti. Podnětem byl vtip se jménem jejich společného přítele, básníka a dramatika Vítězslava Nezvala.

V Osvobozeném divadle, kde hrála s přestávkami až do jeho uzavření, se zamilovala do Jiřího Voskovce, ale osudovou se pro ni stal operetní zpěvák a herec Jára Pospíšil. Kvůli němu odešla z Osvobozeného divadla do Olomouce, ale brzy se oba společně vrátili do Prahy. Pod tíhou popularity nezbývalo mnoho místa na citový partnerský život, a tak se manželství záhy rozpadlo. Nikdy však na něho nepřestala vzpomínat jako na výborného člověka, umělce i kamaráda.

Určitou dobu hrála v Divadle Oldřicha Nového, kde se seznámila se šéfredaktorem populárního časopisu Kinorevue Bedřichem Rádlem, a s tímto pražským elegánem se brzo vzali. Bydleli však ve stejném domě jako Rádlova první manželka Světla Svozilová. Z manželství zůstala nakonec jen dcera Bedřiška. Ke konci války se starala o Janu Včelákovou, dceru Oldřicha Nového, když její oba rodiče byli odvezeni do koncentráku. Když po válce z politických důvodů manžel přišel o práci a i ona sama přestala dostávat nabídky k rolím, jejich manželství se rozpadlo.

Neměla kam jít, a tak zůstala u bývalého manžela a vyvařovala jemu i jeho nové milence. Třetím manželem se stal R. A. Dvorský, zpěvák, herec a bývalý vedoucí tanečního orchestru. Nový režim přestal mít o oblíbence „buržoazního“ publika zájem. Nakonec se vrátili mezi prosté lidi, které bavili svým zpěvem a vzpomínkami. Kolem televizního konferenciéra Jana Pixy se vytvořila skupina estrádních umělců, mezi nimiž Vítová a Dvorský nechyběli. Ti pak jezdili po českém venkově a byli potěšením pro stovky a tisíce lidí, kteří je znali ze starších filmů. Na estrádní umění je možné mít kritický pohled. Nelze však upřít, že tento druh zábavy byl oblíbený a lidé se na příjezd umělců z Prahy vždy těšili.

Velkou ranou osudu byla sebevražda dcery Bedřišky v jejích osmnácti letech, kdy z nešťastné lásky vyskočila z okna. Kvůli tomu byla ve svém nitru zcela na dně, ač to ve svých vystoupeních nedávala najevo. V roce 1970 měla vážnou dopravní nehodu, při níž jí ochrnula jedna noha. Propadla alkoholu a po smrti R. A. Dvorského dožívala zcela opuštěná.

Umělecká kariéra

Roku 1932 stanula poprvé před filmovou kamerou v nepříliš povedené komedii Děvčátko, neříkej ne. Zazářila až společně s Ljubou Hermanovou ve filmu Peníze nebo život, kde společně zazpívaly píseň Život je jen náhoda, která se záhy stala evergreenem. Pak už následovaly další nabídky a přišly role, v nichž Hana Vítová zazářila skutečným hereckým mistrovstvím.

Ve třicátých letech se stala filmovou hvězdou většinou díky ne příliš umělecky hodnotným naivním i sentimentálním filmům, v nichž často hrála role chudých dívek, které přišly ke štěstí, když se do nich zamiloval bohatý muž znalý světa. Taková je i Matka Kráčmerka, Vdavky Nanynky Kulichovy, Jedna z milionu, Sextánka, Jarčin profesor, Výdělečné ženy nebo Děvče za výkladem. Mnohem výraznější byly dramatické role ve filmech Batalion, Lidé na kře a v historické komedii Cech panen kutnohorských.

Od roku 1930 byla s přestávkami členkou Osvobozeného divadla. Z rolí v Osvobozeném divadle připomeňme Sirael v Golemovi (1931), otrokyni Onomaptopoe ve hře Caesar (1932), dále účinkovala ve hrách Osel a stín, Kat a blázen. Kromě krátkého zastavení v Olomouci s Járou Pospíšilem hrála před válkou ještě v letech 1935 – 1937 v Divadle Vlasty Buriana. Po uzavření Osvobozeného divadla přešla do operetního souboru Švandova divadla a v letech 1941 – 1942 byla v Divadle Oldřicha Nového, krátce hostovala v Uranii.

Za války dostala své nejlepší životní role, především sehrála výtečně Martu Dekasovou v Nočním motýlu, v němž se dostává z pozice vychovatelky do prostředí pochybného baru. Slavnou průvodní melodii však nezpívala Vítová, ale Míla Spazierová-Hezká. Díky tomuto snímku, který se promítal i v Německu a ve Francii, se stala mezinárodně známou. Milou roli dostala i v komedii Valentin Dobrotivý, kde byla partnerkou svému divadelnímu šéfovi Oldřichu Novému. Hrála i ve dvou německých filmech pod jménem Hana Witt (Der zweite Schuss, 1943 a Freunde, 1945).

Na rozdíl od svých kolegyň Mandlové, Baarové i Gollové se obhájila při obvinění z kolaborace. Přesto po válce hrála už jen v pěti filmech. Posledním významným filmem byla Pytlákova schovanka aneb Šlechetný milionář, vedle Nočního motýla její role nejvýraznější. Hrála tu opět po boku Oldřicha Nového zhrzenou milenku Elén, v jejíž postavě parodovala své prvorepublikové role. Byla natočená krátce po Únoru 1948. Následovaly už jen malé role, poslední filmovou rolí byla referentka MNV (Muž v povětří, s Vlastou Burianem). Objevila se pak ještě v západoněmeckém snímku Dům v Kaprové ulici (1964).

V padesátých letech vystupovala na estrádách, příležitostně v barech a restauracích, v letech 1953 – 1959 vedla pivovarský kabaret u sv. Tomáše v Praze. Ke konci života se bavila alespoň překlady knih z angličtiny, ruštiny (pro časopis a nakladatelství Svět sovětů) a němčiny, které podepisovala jako Rádlová .

Zdroj: Wikipedia.org