Brian Jones, vlastním jménem Lewis Brian Hopkin Jones, (28. února 1942 – 3. července 1969) byl zakládající člen a kytarista kapely The Rolling Stones. Hrál hlavně na kytaru a foukací harmoniku, ale uměl hrát na celou řadu nástrojů. Kvůli změně výsledného zvuku desek Rolling Stones, neváhal použít po svém marimbu či sitar. Původně byl lídrem skupiny, později ho ale zastínili Mick Jagger a Keith Richards, ze kterých se časem stala velmi úspěšná autorská dvojice. Jeho pozice v kapele také postupně slábla díky drogovým a sexuálním skandálům. V červnu 1969 kapelu opustil. Ani ne měsíc na to se za ne zcela objasněných okolností utopil v bazénu ve svém vlastním domě. V kapele jej nahradil Mick Taylor.
Život
Mládí
Narodil se 28. února 1942 v Cheltenhamu v hrabství Gloucestershire. Vyrůstal v hudebně založené rodině — jeho matka Louisa byla učitelkou hry na klavír a jeho otec Lewis Jones (povoláním letecký inženýr) hrál na klavír, varhany a vedl pěvecký sbor v místním kostele. Sám hrál na klarinet a ve čtrnácti letech se stal prvním klarinetistou školního orchestru.
Navštěvoval místní školy - od září 1949 do června 1953 základní školu Dean Close School a následně Cheltenhamské chlapecké gymnázium.
V roce 1957 uslyšel hudbu Cannonballa Adderleyho, což podnítilo jeho zájem o jazz. Přiměl rodiče aby mu koupili saxofon a o dva roky později dostal od rodičů k sedmnáctým narozeninám první akustickou kytaru.
Na jaře roku 1959 Jonesova čtrnáctiletá přítelkyně, Cheltenhamská školačka Valerie Corbettová otěhotněla a on opustil školu a odešel z domova. S jinými ženami splodil další tři děti.
Založení Rolling Stones
Po té co odešel z Cheltenhamu se do Londýna, kde se spřátelil s Alexisem Kornerem, budoucím zpěvákem skupiny Manfred Mann Paulem Jonesem, budoucím basistou skupiny Cream Jackem Brucem a dalšími hudebníky, kteří tvořili Londýnskou rhythm and bluesovou scénu, jíž měli Rolling Stones zakrátko začít dominovat. Stal se bluesovým muzikantem, krátce si říkal Elmo Lewis a hrál na slide guitar. V té době stál také u zrodu kapely The Roosters, kterou založil s Paulem Jonesem. V lednu 1963, kdy už oba tuto kapelu opustili, přijal uvolněné místo kytaristy po Brianovi Eric Clapton.
V květnu 1962 si Brian Jones dal inzerát do Jazz News, což byl informační bulletin programu klubů v Soho, kde zval muzikanty na zkoušku nově zakládané R&B kapely. První, kdo na tento inzerát zareagoval byl pianista Ian "Stu" Stewart. Později se k této vznikající kapele také přidal zpěvák Mick Jagger. Mick a jeho spolužák Keith Richards se s Brianem setkali už dříve, a to když ho viděli na koncertě v Ealing Clubu, kde tehdy spolu s Paulem Jonesem hrál v kapele, kterou vedl Alexis Korner. Mick Jagger pak jednou vzal s sebou na zkoušku kytaristu Keitha Richardse. Brian i Stu neměli nic proti tomu, když se Keith snažil do repertoáru prosazovat songy Chucka Berryho. S tím ale zásadně nesouhlasili ortodoxní bluesoví puritání Geoff Brandford a Brian Knight, kteří později kapelu opustili.
Jméno The Rollin’ Stones (později psáno s g) si kapela vybrala po tom, co jim zavolal majitel jednoho z londýnských klubů. Ten se samozřejmě ptal na název kapely. Na podlaze tehdy ležela výběrová deska od Muddyho Waterse, první píseň se jmenovala Rollin’ Stone Blues. The Rollin' Stones si odehráli první koncert 12. července 1962 v londýnském klubu Marquee. Složení tehdy bylo Jagger, Richards, Jones, Stewart, na basu hrál Dick Taylor (později skončil u The Pretty Things) a bubeníkem Tony Chapmanem.
Mezi zářím 1962 a zářím 1963 bydleli Jones, Jagger a Richards společně v jednom bytě v Chelsea. Jejich spolubydlícím byl ještě James Phelge. Jeho jméno se objevuje u fiktivní autorské dvojice Nanker/Phelge – této dvojici připisovali ranní Rolling Stones autorsví svých písniček. Jones a Richards tu trávili celé dny trénováním kytarových partů, které odposlouchali ze svých oblíbených bluesových desek. Mezi patřili především Jimmy Reed, Muddy Waters, Willie Dixon a Howlin' Wolf. V této době také Brian Jones naučil hrát Micka Jaggera na foukací harmoniku.
Kapela pořád ještě hledala stálého basáka a bubeníka. Jako nejvhodnější baskytarista se ale nakonec jevil Bill Wyman, protože vlastnil zesilovač VOX AC30 a měl stále u sebe cigarety. Navíc hrál na basu, kterou si sám vyrobil. Na postu bubeníka kapela vystřídala v rychlém sledu Micka Avoryho, Tonyno Chapmana and Carla Littleho, než konečně v lednu 1963 za bicí usedl jazzový bubeník Charlie Watts. Tou dobou byl všeobecně uznáván jako jeden z nejlepších bubeníků v Londýně. Před tím hrál (mimo jiné) s kapelou Alexise Konrnera Blues Incorporated.
Stones tehdy hrávali v místních bluesových a jazzových klubech. V této době byl Brian Jones leaderem kapely – sháněl kluby, kde by mohli koncertovat a vyjednával honoráře s majiteli klubů. Brian v těchto prvopočátcích kapely hrál na kytaru a harmoniku. Jako leader kapely si v té době nechával Brian o pět liber vyšší honorář, což v kapele vyvolávalo rozepře.
Hudební přínos Rolling Stones
Příklady slide kytary, kterou nahrál Brian Jones na deskách Rolling Stones: I Wanna Be Your Man (1963), I'm a King Bee (1964, na albu The Rolling Stones), Little Red Rooster (1964), I Can't Be Satisfied (1965, na albu Rolling Stones No. 2), I'm Movin' On (1965, on EP Got Live If You Want It!), Doncha Bother Me (1966, na albu Aftermath) and No Expectations (1968, na albu Beggars Banquet). Brian Jones také hrál doprovodnou kytaru ve stylu Bo Diddleyho I Need You Baby (Mona), kytarový riff v The Last Time; sitar v Street Fighting Man a Paint It, Black; varhany v Let's Spend the Night Together, Complicated" a 2000 Man; marimbu v Under My Thumb, Out Of Time a Yesterday's Papers; magnetofon v Ruby Tuesday a All Sold Out; trumpetu v Child of the Moon; dulcimer v I Am Waiting a Lady Jane; cembalo v Lady Jane; akordeon v Backstreet Girl; saxofon a hoboj v Dandelion; mellotron v She's a Rainbow, We Love You, Stray Cat Blues a 2000 Light Years from Home; a (v poslední nahrávací session s Rolling Stones) autoharp v singlu You Got the Silver.
Brian Jones si také zahrál na harmoniku v mnoha písničkách raných Rolling Stones. Pár příkladů: Stoned (1963), Not Fade Away (1964), I Just Want to Make Love to You, Now I've Got A Witness (1964) (z alba The Rolling Stones), Good Times, Bad Times (1964), 2120 South Michigan Avenue (1964) (z EP Five By Five), The Under Assistant West Coast Promotion Man, One More Try (1965) (z Out Of Our Heads), High and Dry a Goin' Home (1966) (z alba Aftermath), Who's Driving Your Plane? (1966), Cool Calm and Collected, Who's Been Sleeping Here (1967) (z alba Between The Buttons), a Dear Doctor a Prodigal Son (1968) (z Beggars Banquet).
V dřevních dobách Rolling Stones zpíval brian jeden z vokálů. Opět jen pár příkladů: Come On, I Wanna Be Your Man, I Just Wanna Make Love to You, Walking the Dog, Money (That's What I Want), I'm Alright, You Better Move On a It's All Over Now. Má také na svědomí pískání ve skladbě Walking the Dog. Brian spolu s Keithem Richardsem naposlouchávali desky Jimmyho Reeda a jak sami říkali: „Snažíme se hrát dvě kytary tak, aby to znělo, jako když hrají čtyři nebo pět.” Kytary Jonese a Richardse byli poznávacím znamení zvuku Rolling Stones, přičemž oba hrály jak sólovou, tak doprovodnou kytaru bez jasně vymezených hranic.
Odcizení se spoluhráčům
S příchodem managera Andrew Oldhama začala role Briana Jonese v kapele slábnout. Z pozice lídra kapely ho také postupně začali vytlačovat Mick Jagger a Keith Richards, kteří mezitím vytvoři fungující autorskou dvojici ve stylu Lennon/McCartney. Navíc, sám Oldham prosazoval spíše Jaggera, ze kterého podle něho vyzařovalo charisma a byl to právě Jagger, který na sebe dokázal strhnout nejvíce pozornosti na pódiu. Brian si také přál, aby kapela hrála více blues, ale manažer Oldham měl jiný názor – chtěl, aby ze Stones byla spíš R&B kapela, kterých v Londýně zatím moc nebylo. Navíc styl kapely většinou určovalo autorské duo Jagger/Richards.
Jak uvádí sám Oldham ve své knize Stoned, Brian Jones se odděloval už od začátku. Už při prvním turné v roce 1963 cestoval odděleně od kapely, ubytovával se v jiných hotelech a stále pro sebe žádal vyšší honoráře. Oldham také tvrdí, že Jones byl velmi citlivý a jako málo produktivní autor cítil, že se kapele odcizuje. Navíc byl zcela zbaven role manažera. Stále byl ale závislý na životním stylu kapely, z čehož byl den ze dne otrávenější. Nikdo z jeho spoluhráčů ale nečekal, že to s ním dojde až tak daleko.
Čím více kapela bohatla a stávala se slavnou, tím víc upadal Brian do závislosti na alkoholu a ostatních drogách. Brian bral často LSD, různé pilulky, kouřil marihuanu a soustavně to přeháněl s alkoholem. To se také podepsalo na jeho dušením zdraví. Navíc se Brian začal později vůči všem chovat nepřátelsky. Kvůli svým zdravotním problémům si také často pobyl v nemocnici.
Také problémy se soudy na sebe nedaly dlouho čekat. Brian Jones byl za držení drog uvězněn v květnu 1967, krátce po policejním zátahu v Redlands – doma u Keitha Richardse. Policie také našla u Jonese doma marihuanu, kokain a pervitin. Brian se tehdy přiznal ke kouření marihuany, ale zapřel jakékoli užívání tvrdých drog. S ohledem na podobné případy jeho spoluhráčů, davy protestujících před soudní budovou, které žádaly jeho propuštění, nebyl nakonec Brian uvězněn. Vyvázl pouze s podmínkou, pokutou a povinností vyhledat odbornou pomoc.
V červnu 1967 navštívil Monterey Pop Festival spolu se zpěvačkou Nico, se kterou měl krátký vztah. Tady se taky potkal s Frankem Zappou a Dennisem Hopperem. Na pódiu také ohlašoval v té době ve Spojených státech ještě neznámé Jimi Hendrix Experience. Některé recenze festivalu mluvily o Jonesovi jako o „neoficiálním královi festivalu”.
Rostoucí nepřátelství mezi Jonesem a Richardsem stále umenšovalo Jonesovu roli v kapele. Brianovi nálady se také často měnily – chvilku byl starostlivý a laskavý a následující minutu dokázal propuknout v hněv vůči komukoli a čemukoli. Jak tvrdí Andrew Wyman ve své knize Stone Alone: „Znali jsme dva Briany… jeden byl introvertní, stydlivý, citlivý a hluboce zamyšlený.. druhý byl náfuka, který ovšem uměl hrát na co sáhl a který neustále vyžadoval uznání okolí…. Každé přátelství dokázal dotlačit až na samou hranici únosnosti, kterou pak velmi často překročil.”
Postupem času se také ubývalo Brianových hudebních příspěvků kapele. Role kytaristy ho postupně začínala nudit, a tak si vybíral exotické nástroje. Proto také často chyběl na nahrávacích sessions. V té době se ale Brian přátelil s mnoha jinými umělci mezi které patřili například: Bob Dylan, George Harrison, Paul McCartney, John Lennon, Jimi Hendrix, Noel Redding, Steve Winwood, Eric Burdon a Steve Marriott.
V březnu 1967 ho opustila Anita Pallenberg, se kterou měl vztah dva roky. Když byl v nemocnici během cesty do Maroka, utekla od něho ke Keithovi Richardsovi. Vztah mezi Richardsem a Jonesem se tak propadl až na samé dno.
Začínalo být čím dál jasnější, že Jonesovo setrvání v kapele visí na vlásku. Zatímco dřív hrál ve spoustě skladeb na mnoho nástrojů, nyní hrál okrajovou roli jen v pár skladbách. Jonesovo poslední formální vystoupení bylo v prosinci 1968 v The Rolling Stones Rock and Roll Circus. To byla série koncertů proložená cirkusovými čísly, kterou tehdy Rolling Stones zorganizovali. Film čekal na vydání dlouhých 25 let. Mick Jagger tehdy nebyl spokojený s výkonem kapely. Nebylo se co divit, ve srovnání s jinými kapelami (zahráli si tu Jethro Tull, The Who a Taj Mahal) zněli Stones skutečně „unaveně”. Na DVD není Brian Jones téměř vůbec slyšet, mimo skladeb Jumpin' Jack Flash, Sympathy For The Devil, a No Expectations.
Zdroj: Wikipedia.org
Méně textu »
