Rodina je základ státu - "základ" nové české vlny?

24.09.2012

Rodina je základ státu je jedním z mála českých filmů (a možná zatím jediným), který nějakým způsobem reflektuje „horkou současnost“, včetně korupčních kauz. Zároveň však odkazuje na některé problémy střední generace jako je odcizení, resp. bydlení v satelitních městech, kde cítí vykořenění ze svého původního prostřední, nebo neschopnost porozumění se svými starými kamarády. 

I vzhledem k tomu je film Rodina je základ státu možná daleko závažnějším snímkem, než se na první pohled zdá. Robert Sedláček, který je též autorem scénáře, tím totiž přebíjí směšné pokusy o reflexi současnosti, jako jsou Hranaři, Ulovit miliardáře nebo Bastardi (a svým způsobem též Sněženky a machři po pětadvaceti letech), ale dává na frak i opusům Jana Hřebejka typu Horem pádem, Kráska v nesnázích nebo Medvídek, v nichž je drama oslabeno humornými hláškami.

Excelentní herecké výkony

V hlavních rolí snímku excelují Igor Chmela a Eva Vrbková jako manželé Pokorní, kteří se naprosto civilní stylem vyrovnávají s nesnadnou životní situací. Avšak nejen tento manželský pár podává výkony hodné pozornosti.

Manželský pár č. 2, tedy Simona Babčáková a Jiří Vyorálek, působí jako jejich protipól - jako ti, kteří se vydali na jinou stranu, jako ti, kteří jsou v jiném sociálním postavení, a i když nemají v patách policii, přesto nejsou úplně šťastní.

Robert Sedláček tím naznačuje, že ani venkov není zcela ideální místo k žití (hrdinové vlastně nenacházejí útěchu nikde – ani ve městě, ani na venkově), a snaží se ho realisticky přiblížit divákům z velkého města. Otázkou je, zda se mu to vždycky daří.

Ve filmu totiž zaujme zvláštní „didaktika“, která jde na vrub tomu, že ústřední hrdina je bývalý kantor a má potřebu svým ratolestem neustále vysvětlovat, aby nemusel své vlastní ženě vysvětlovat, proč jsou na útěku.

Odkaz na novou vlnu

Divácky nejvděčnější jsou pochopitelně scény, v nichž režisér uplatňuje svůj pověstný smysl pro absurdní humor, ale jsou zde i scény, které nekalkulují s první signální soustavou a jsou poněkud méně pochopitelné – ať už je to symbolické nalezení umírajícího psa v lese, nebo „cirkusové“ představení na dvoře jejich přátel.

Klíčová scéna v garáži, která jednoznačně odkazuje na scénu ve slavném filmu Intimní osvětlení, je sice v prvním plánu legrační, ale jde spíš o humor a na malém prostoru vměstnal všechnu frustraci dnešních čtyřicátníků (tedy i svou - Robert sedláček je ročník 1973), kteří během několik let po revoluci ztratili téměř všechny ideály. Jejich výlevy vzteku však nejsou směšné, ale mají spíše formu psychoterapie. Vždyť koneckonců - komu se člověk svěřuje nejčastěji? Svým přátelům!

Režisér vede herce k minimálnímu vyjadřování, resp. k minimální gestikulaci a mimice, která lépe odpovídá realitě. Je to rozhodně lepší, než kdybychom byli svědky klasického divadelního přehrávání. Robert Sedláček do vedlejších rolí policistů či vesničanů obsadil známé české herce, kteří však ve svých epizodkách působí méně věrohodně, než ústřední čtveřice na útěku.

Snad to má být vyjádření vztahu celé rodiny vůči světu, která zůstává konzistentní a drží při sobě za všech okolností, a to na rozdíl od svého okolí, kterým jejich postavy ne úplně věříme. Rodina je v tomto případě nejen základem státu, ale také středobodem celého filmu.

Oslava venkova a střední třídy

Hlavní hrdina utíká na Moravu, která pro režiséra představuje jakousi oázu, kde ještě panuje slušnost a pořádek (kde „rodina je základ státu“ není je prázdná fráze), což je ale samozřejmě poněkud naivní představa. Na druhou stranu Robert Sedláček (rodák ze Zlína) venkov, resp. moravský venkov nekarikuje a nedělá z tamních obyvatel prostoduché opilce, ale naprosto obyčejným způsobem popisuje stav střední třídy na západní Moravě, a to bez toho, že bychom se smáli tamnímu dialektu nebo se bavili nad životem na maloměstě.

Jistá klišé, jež nastavily filmy Dědictví (tam je to ještě snesitelné) nebo Bobule (tam jde o karikaturu), se však budou těžko vyvracet.

Otec rodiny jako zločinec

Ač se na první pohled může zdát, že tvůrce mínil název jako ironickou ťafku vůči odcizeným rodinným vztahům (a možná i vůči současné vysoké míře rozvodovosti?), po zhlédnutí filmu naopak divák nabude dojmu, že pro režiséra je rodina skutečně základem státu, a to i přesto, že hlavní hrdina není úplně kladnou postavou a jako otec vlastně selhal.

Problém ztotožnění se s hlavním hrdinou je druhým ústředním tématem filmu. Divákovi brání ve ztotožnění jednak určitá studenost a upjatost hlavního hrdiny a jednak jeho nejasná role v korupční kauze, která je ve filmu jen naznačena.

V tomto smyslu nabízí režisér divákovi na výběr – buď bude preferovat na prvním místě hrdinovu pozdní starost o rodinu, anebo jej odsoudí jako korupčníka, který si zaslouží sedět bez ohledu na sympatie k jeho rodince, která nic netuší a má hlavu rodiny za milujícího otce. Závěrečné vyznění snímku ukazuje, že sympatie režiséra jsou na straně Libora Pokorného a jeho rodiny.

Angažované dílo

Ač bychom mohli mít výhrady k patetickému závěru, spíše televiznímu zpracování či k výběru herců v epizodních rolích, kteří mají pozici poněkud zbytečného zcizovacího efektu, zůstává Rodina je základ státu nejen jedním z nejzásadnějších děl Roberta Sedláčka, ale také polistopadové kinematografie.

A to bez ohledu na to, že režisér tentokrát opustil komickou linku a vydal se směrem k tzv. angažovanému umění, kterému nemusí být úplně vždy pochopeno a může si tím získat víc nepřátel, než obdivovatelů.

Milan Kvasnička

Celebrity:
Robert Sedlácek

Filmy:
Rodina je základ státu

Kategorie:
Filmy,

Tagy:
Celebrity, herečky, České celebrity, youtube.com, youtube, české filmy, české herečky, herci, youtube video, čeští herci, čeští režiséři, režiséři, český film, Robert Sedláček režie, Robert Sedláček film, Robert Sedláček drama, Robert Sedláček Rodina je základ státu