Zdenka Braunerová

Zdenka či Zdeňka Braunerová, pokřtěna jako Zdislava Rosalina Augusta (9. dubna 1858, Praha – 23. května 1934, Praha) byla významná česká malířka konce 19. a začátku 20. století, známá také jako vynikající grafička. Stala se mimojiné i významnou a známou patronkyní několika významných českých umělců jako byl Chittussi, Mrštík, Zeyer, Marten, ale i malíř Joža Uprka, sochař František Bílek nebo Jan Zrzavý.

Sám Zrzavý se o ní zmínil jako o „…neobyčejné ženě, vtipné, vzdělané, originální.“ Dále pokračoval, “Měla báječný vkus, pronikavý rozum a zvláštní půvab. Když jsem ji poznal, bylo jí šedesát. Pro slovo nešla daleko. Veselí a optimismus měla jako málokterý člověk. Dodávala mi víru a chuť do života.“

Život

Velká česká malířka se narodila do zámožné rodiny jako poslední ze čtveřice dětí. Jejím otcem byl významný advokát a poslanec říšské rady JUDr. František August Brauner, pocházející z mlynářského rodu usazeného v Litomyšli. Zájem o malování projevovala Zdenka již od malička, kdy trávila dlouhé hodiny ve svém dětském pokoji, kde se jen zřídka věnovala jinému koníčku než malování. V malování ji podporovala i její matka, Augusta, rozená Neumannová, kterou Zdenka milovala a která pocházela ze starého šlechtického rodu a sama byla amatérskou malířkou. Jejím otcem byl významný a vynikající vědec, který se zabýval chemií a národním hospodářstvím.

S významnými osobnostmi se mohla Zdenka setkávat už od mala, jelikož její rodiče ve svém domě hostili známé české literáty a výtvarníky. Zde se seznámila s osobnostmi, jako byl Josef Václav Sládek, ale i rodina Palackých, Náprstků nebo Riegerů.

Jelikož byl její mimořádný talent brzy zjevný, rodiče jí umožnili studium u slavné Amálie Mánesové. U ní Zdenka rozvíjela své dovedností a i sama Amálie v ní viděla nový talent, který je třeba rozšiřovat. Zdenku malování tak okouzlilo, že mu věnovala většinu volného času, což ale později zavinilo nepříliš skvělý prospěch ve škole. I přesto Zdenka pokračovala ve studiích malířství, tentokrát na vyšší dívčí škole, kde byl jejím učitelem Soběslav (Hippolyt) Pinkas, další významná osobnost té doby.

Zanedlouho však Zdenka připravila svým rodičům nepříjemné překvapení: oznámila jim, že jí nestačí malířství jen jako koníček, ale že se mu chce věnovat jako svému životnímu povolání. Její rozhodnutí bylo tak skálopevné, že ani aktivní přemlouvání nepomohlo. Je vhodné však dodat, že se nějaký čas rozhodovala i mezi zpěvem. Významný vliv na toto rozhodnutí měla nepochybně i její významná studia u Antonína Chitussiho, do kterého se později zamilovala. Oba dva měli velice podobné zájmy - to právě Chittussi přivedl Zdenku ke krajinářství. Nakonec tato láska dospěla skoro až k sňatku, který se neuskutečnil zřejmě kvůli rozhodnutí Zdenky, která chtěla s Chittussim uskutečnit rovnocenný svazek dvou nezávislých umělců, kteří se vzájemně inspirují. To si ale Chitussi nedovedl představit.

Ani další láska, tentokrát k Juliu Zeyerovi, o sedmnáct let staršímu umělci, neměla příliš dlouhého trvání. Stejně jako následující vztah k Vilému Mrštíkovi, který se rozpadl těsně před svatbou.

Velkou inspirací pro Zdenku Braunerovou byla i její milovaná Paříž, kde v letech 1881 – 1893 trávila vždy část roku. Významně ji inspiroval také její budoucí švagr, spisovatel Elemir Bougres, který ji seznámil s některými skvostnými díly Francie a představil ji několik předním francouzským umělcům, jako byl Maurice Maeterlinck, Anatole France a jiní velikáni. Získala ale i jiné úspěchy: dostala šanci, kterou samozřejmě využila, na ženské výstavě v Champs Elysées a v roce 1890 v Salonu na Champs de Mars. Paříž se jí stala druhým domovem a pobývala v ní v letech 1881 a 1885 – 1893, kdy navštěvovala soukromou akademii Collarossi, kde však nebyla spokojena a vrátila se do vlasti. Zdenku francouzské umění mimořádně zaujalo a inspirovalo, ale i přesto měla stále v srdci vlastenectví obou rodičů. Odloučena od domova prožívala lásku k vlasti o to silněji. To se projevilo i v jejích vystoupeních v Paříži, kdy tančila v českém kroji, zpívala české národní písně, čímž se snažila přiblížit českou kulturu a umění. To se do značné míry podařilo, inspirovala spoustu francouzských umělců a navázala tam i řadu trvalých přátelství.

Například se slavným sochařem Augustem Rodinem, který na její pozvání v roce 1905 navštívil Čechy a Moravu. Svou podporou česko-francouzských kulturních vztahů významně ovlivnila českou kulturní scénu.

Braunerová tvořila často v Roztokách u Prahy kde měla ateliér v tzv. Braunerově mlýnu. Nadevše spoléhala na své přátele, s kterými trávila ráda celé hodiny. Hlavně v posledních letech svého života se začala upínat na přátele, v těchto letech i na takové, jakými byl například Paul Claudel, francouzský básník a dramatik, který působil nějaký čas v Praze jako konzul. Naučila ho chápat českou duši a umění a stala se jeho inspirací hnihy Obrazy svatých z Čech. Měla velice ráda i moravské Slovácko, kam několikrát a s radostí jezdila. Obdivovala a měla ráda venkovský a chudý lid, pozorovala jejich tradice a viděla v nich nějvětší poklad národa. Důležitým zdrojem informací byl i její deník a skicáky, kam si zaznamenávala důležité údaje, které vylepšovala obrázkem.

Zdenka Braunerová zemřela 23. května 1934 ve své rodné a milované Praze a je pohřbena mezi velikány na Vyšehradském Slavíně.

Dílo

Její dílo je velice různorodé. Nejprve se zabývala malbou, později se stala vyhlášenou grafičkou a občas se věnovala i malířské výzdobě skla. Prakticky zakladatelský význam má ale práce Zdenky Braunerové v oblasti knižní grafiky a její úsilí o pečlivé estetické vybavení knihy. Vyvinula zde zvláštní vlastní ornamentální jazyk, v němž využívala symbolů z různých kulturních oblastí, od lidových kreseb jak z Česka, tak i Slovenska, až po orientální motivy. Také spolupráce s dalším umělcem Vilémem Mrštíkem vynesla své plody. Zasloužila se s ním o zastavení brutální asanace staré Prahy, jejíž idylickou krásu zachytila v řadě grafických listů.

Svým osobitým stylem, neobvyklou energií, všestranností a hlubokým vzděláním na sebe upoutala pozornost několika umělců své doby. Mezi ně patří například František Bílek, Jan Zrzavý, Joža Úprka, které často i finančně podporovala. Svým příkladem nezávislé samostatné ženy-umělkyně inspirovala několik ženských umělkyň po celá desetiletí.

• Dvě mýtické postavy (1908)

• Krajina s vrbami

Zdroj: Wikipedia.org