Prof. PhDr. Zdeněk Matějček, CSc. (16. srpen 1922, Chlumec nad Cidlinou - 26. říjen 2004, Praha) byl světově uznávaný dětský psycholog, který se průkopnicky věnoval studiu podmínek vývoje dětí v ústavech - v prostředí psychického strádání neboli deprivace. Jednalo se o moderního reformátora péče o děti, který zdůrazňoval nezastupitelnou úlohu rodiny.
Narodil se v roce 1922 ve východních Čechách. Jeho otec byl ředitelem kladrubského hřebčína. Právě sem se Matějček rád vracel ve vzpomínkách. Byl také spoluzakladatelem a prvním předsedou sdružení, které do terapie dětí zapojilo i domácí zvířata, například psy nebo koně. Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy vystudoval češtinu a filozofii (jejíž součástí byla tehdy i psychologie). Pro profesní dráhu psychologa se rozhodl v důsledku událostí po únoru 1948.
V roce 1950 nastoupil jako psycholog v Sociodiagnostickém ústavu v Praze, jehož úkolem bylo sledovat mimo jiné vývoj dětí v kojeneckých ústavech a v dětských domovech. Sociodiagnostický ústav předběhl svou dobu tím, že se na vyšetření každého dítěte podílel celý tým odborníků-psycholog, lékař a sociální pracovnice. Velká pozornost se věnovala hodnocení funkce rodiny.
V ústavu se seznámil s Josefem Langmeierem, s nímž společně vytvořili originální a světově objevné dílo o psychické deprivaci. Na základě pravidelného a mnohaletého sledování vývoje dětí v dětských domovech, tedy v podmínkách, v nimž jim bylo odepřeno naplňování mnoha základních potřeb duševní a sociální povahy,... Celý text »
Prof. PhDr. Zdeněk Matějček, CSc. (16. srpen 1922, Chlumec nad Cidlinou - 26. říjen 2004, Praha) byl světově uznávaný dětský psycholog, který se průkopnicky věnoval studiu podmínek vývoje dětí v ústavech - v prostředí psychického strádání neboli deprivace. Jednalo se o moderního reformátora péče o děti, který zdůrazňoval nezastupitelnou úlohu rodiny.
Narodil se v roce 1922 ve východních Čechách. Jeho otec byl ředitelem kladrubského hřebčína. Právě sem se Matějček rád vracel ve vzpomínkách. Byl také spoluzakladatelem a prvním předsedou sdružení, které do terapie dětí zapojilo i domácí zvířata, například psy nebo koně. Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy vystudoval češtinu a filozofii (jejíž součástí byla tehdy i psychologie). Pro profesní dráhu psychologa se rozhodl v důsledku událostí po únoru 1948.
V roce 1950 nastoupil jako psycholog v Sociodiagnostickém ústavu v Praze, jehož úkolem bylo sledovat mimo jiné vývoj dětí v kojeneckých ústavech a v dětských domovech. Sociodiagnostický ústav předběhl svou dobu tím, že se na vyšetření každého dítěte podílel celý tým odborníků-psycholog, lékař a sociální pracovnice. Velká pozornost se věnovala hodnocení funkce rodiny.
V ústavu se seznámil s Josefem Langmeierem, s nímž společně vytvořili originální a světově objevné dílo o psychické deprivaci. Na základě pravidelného a mnohaletého sledování vývoje dětí v dětských domovech, tedy v podmínkách, v nimž jim bylo odepřeno naplňování mnoha základních potřeb duševní a sociální povahy, prokázali autoři, že ústavní výchova představuje závažné ohrožení duševního a sociálního vývoje dětí a její negativní důsledky poznamenávají tyto děti jako skupinu až do dospělosti.
Vynalezl hodně podobných vynálezů, ale hlavně tím pomáhal dětem. Na konci života prohlásil „Rozumět znamená pomáhat“.
Úplný životopis
Světově uznávaný dětský psycholog, který se průkopnicky věnoval studiu podmínek vývoje dětí v ústavech , v prostředí psychického strádání neboli deprivace. Platí za významného reformátora péče o děti, ve které má nezastupitelnou úlohu rodina. Byl také spoluzakladatelem a prvním předsedou sdružení, které do terapie dětí zapojilo i domácí zvířata, například psy nebo koně.
Narodil se 16. srpna 1922 v Chlumci nad Cidlinou jako syn ředitele slavného hřebčína v Kladrubech nad Labem, kde setrval až do dospělosti spolu s rodiči a mladším bratrem. Jeho rodiče pocházeli z českobratrských kořenů a tato tradice byla zachována i jeho třemi dětmi (Jarmila, Jana a Zdeněk).
Ve svém volném čase se mimo jiné věnoval honitbě a střelbě, což vzhledem k jeho povaze je poměrně překvapivé. To také někdy přinášelo dlouhé a ostré diskuze s jeho přáteli, jak je možné, že tak mírný člověk se věnuje takovémuto sportu. Mnohdy tato dohadování končívala až u samotného Sigmunda Freuda.
Po velmi úspěšné maturitě na Reálném gymnáziu v Pardubicích vzhledem k válce nemohl studovat a tak pracoval v otcově hřebčíně jako zemědělský dělník a později u Bati ve Zlíně. Po válce vystudoval filozofii a češtinu na Filozofické fakultě UK v Praze a původně měl být kantorem. Rozhodl se ale pro psychologii, kterou již studoval a ve které praktikoval v Sociodiagnostickém ústavu v Praze (1951-53). Ústav byl zaměřen na péči o dítě, diagnostiku a terapii poruch a vad. Poté pak i na výzkumnou a výukovou činnost. Zde se seznámil s prof. Josefem Langmeierem. Před tím již krátce působil jako psycholog ve výchovném ústavu „Dobrý pastýř“ (1950-51). S Josefem Langmeierem se zaměřili na definování psychických potřeb dětí a problematiku jejich neuspokojování. Definovali tak nový psychologický pojem, který nazvali psychickou deprivací. Výsledky své práce publikovali v knize Psychická deprivace v dětství. Ta ihned vzbudila velkou pozornost u nás (čtyři vydání) i v zahraničí, kde kniha byla přeložena do angličtiny, němčiny a ruštiny.
Od roku 1953 do roku 1969 pracoval v Dětské psychiatrické ambulanci KÚNZ Praha. Poté nastoupil jako odborný asistent do Institutu pro další vzdělávání lékařů a farmaceutů na katedru pediatrie ILF, kam ho pozval prof. Švejcar. Zde obnovil spolupráci s prof. Langmeirem. Společně dokončili výzkumnou pedagogickou a klinickou práci na vybudování tzv. Pražské školy klinické psychologie. Od začátku 70.let přednášel i na katedře psychologie FF UK v Praze klinickou psychologii a psychologické poradenství. Vedl i oponoval mnoho diplomových prací studentů. Prokázal význam této činnosti, když v 90. letech založil svůj fond nazvaný Nadací profesora Matějčka na odměnu nejlepších diplomových prací z oblasti vývojové psychologie. Postupně se stával významnou psychologickou kapacitou. Publikoval a přednášel u nás i v zahraničí. V té době se také věnoval dyslexii a byl významným spoluzakladatelem tzv. SOS dětských vesniček. Vedle své pedagogické práce v ILF i mimo něj neustával ve své vědeckopopulární činnosti. Od roku 1991 až do své smrti pracoval jako výzkumný pracovník v Psychiatrickém centru Praha. Zároveň od roku 1994 působil v dětském centru PAPRSEK v Praze. Zároveň se soustředil na tvorbu nových diagnostických nástrojů, na adaptaci vyšetřovacích metod (práce s kresbou rodiny) a překlad Gessellovy metody pro děti a další diagnostické metody.
Byl členem mnoha profesních organizací v České republice (např. Česká lékařská akademie, Českomoravská psychologická společnost aj.) i v zahraničí (např. International Dyslexia Association, International Study Group on Children with Special Education Needs, aj.). Za svůj život obdržel mnoho ocenění, např. cenu za výzkum „Distinguished Contribution to Research in Public Policy“ Americké psychologické asociace; čestný doktorát University of Saskatchewan (Kanada); medaili „Za zásluhy“ od prezidenta České republiky; medaili Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR „Za celoživotní tvůrčí pedagogickou činnost“
Prof. Matějček je autorem mnoha článků a knih o výchově. Za svůj největší úspěch považoval to, že jeho knížka Psychická deprivace v dětství vyšla nejen v USA, ale i v Sovětském svazu. Spolu s prof. Langmeirem spolu napsali v roce 1991 Praxi dětského psychologického poradenství, kde uložili k obecnému užití svou mnohaletou společnou práci (kniha vyšla znovu v reedici v roce 2011). S prof. Langmeirem pak vydali knihu Počátky našeho duševního života. Opírali se přitom o svou více úrovňovou studii deprivace v dětském věku. Tím dosáhli dalšího mezinárodního uznání a poukázali na mimořádný význam perinatálního období dítěte a náležitou péči o ně. Z. Matějček je také autorem několika knih pro rodiče: Po dobrém, nebo po zlém?, Co, kdy a jak ve výchově dětí a Co děti nejvíc potřebují.
V důchodu prof. Matějček nastoupil do laboratoře vedené doc. Dytrychem. Zde zahájili několik dlouhodobých studií – děti z rozvedených rodin, dětí narozených mimo manželství, dětí bez rodin, nechtěných dětí a dalších. U doktora Šturmy v Paprsku si ponechal jeden den na klinickou a poradenskou práci. Dokončoval řadu svých knih.
Na konci života prohlásil: „Rozumět znamená pomáhat“. Zemřel 26. října 2004 v Praze. Prof. Matějček významně přispěl ke zdravému vývoji naší společnosti, k obohacení svého oboru a k výzkumu v oblasti, která byla z hlediska badatelského u nás až na výjimky zanedbaná.
Zdroj: Wikipedia.org
Méně textu »
