Svatý Pavel z Tarsu

Svatý Pavel z Tarsu, apoštol Pavel, hebrejsky Šaul (Saul), česky také Šavel, je jedna z nejdůležitějších biblických postav, o jeho osudech vypráví Nový zákon. Je řazen mezi apoštoly, přestože mezi původních dvanáct nepatřil a s Ježíšem se osobně nesetkal, vyjma zázraku obrácení na cestě do Damašku. Jeho zásluhou se křesťanství začalo šířit mezi pohany a stalo se světovým náboženstvím. Proto je často považován za faktického zakladatele křesťanství. Podle tradice je autorem 14 listů Nového zákona, z nichž 7 se mu připisuje i dnes.

Život

Prameny

Jako o jiných biblických postavách máme o Pavlově životě jen zprávy z Nového zákona, a to dvojího druhu: jednak z Pavlových listů (zejména List Galatským), jednak z knihy Skutků. Jejich líčení se místy neshoduje, například spor s Petrem v Antiochii, který Pavel popisuje v Ga 2,11 (Kral, ČEP), kniha Skutků vůbec nezmiňuje a otevření křesťanství pro pohany připisuje Petrovi (Sk 11, (Kral, ČEP); Sk 15,7 (Kral, ČEP)). Většina badatelů proto pokládá zprávy Pavlových listů za spolehlivější. Od 2. století však už je u křesťanských autorů zmínek a zpráv o Pavlovi hodně, jak to odpovídá jeho významu pro rané křesťanství.

Mládí

Saul se narodil do židovské rodiny ve městě Tarsus na jižním pobřeží dnešního Turecka, které bylo významným politickým i obchodním střediskem. Získal dobré vzdělání a vládl velmi dobrou řečtinou, jak ukazují jeho listy. Jako věrný Žid a farizej studoval v Jeruzalémě u slavného rabína Gamaliela, pokud však ve svých listech cituje Bibli, cituje ji podle řeckého překladu (Septuaginta). Už roku 66 př. n. l. dostali všichni občané Tarsu římské občanství, které Pavlovi nejednou usnadnilo situaci (Sk 21,39 (Kral, ČEP)), někdy dokonce i zachránilo život (Sk 22,27 (Kral, ČEP)).

Obrácení na křesťanství

Když se první křesťané po ukamenování diakona Štěpána, u kterého byl Saul přítomen, rozprchli do Judska a Samaří, protože se v Jeruzalémě necítili bezpečně, začal i Saul jezdit po Judsku a pronásledoval stoupence tohoto hnutí. Když byl na cestě do Damašku, kam jel zatknout tamější křesťany, byl cestou oslepen světlem z nebe a slyšel promluvit hlas: „Saule, proč mě pronásleduješ“. Tento okamžik znamenal zlom v jeho životě i v dějinách křesťanství. Pavel přijal křesťanskou víru, kterou do té doby pronásledoval. Nejprve se stáhl do ústraní, několik let žil v Damašku (kde se naučil řemeslu šití stanů?), posléze se připojil k misijním skupinám a začal kázat.

Misijní cesty

Podle líčení knihy Skutků podnikl Pavel s pomocníky tři misijní cesty, při nichž navštěvoval židovské obce v diaspoře, ve městech mimo zemi Izrael, kázal evangelium a zakládal křesťanské obce. Na první cestě z Antiochie navštívil patrně Kypr a Perge, Antiochii Pisidskou a Derbe v Malé Asii. Druhá vedla z Jeruzaléma přes Antiochii, Tarsus, Galatii, Troadu, Filippi, Tessaloniku do Athén a odtud přes Efesos a Milétos po moři zpět do Jeruzaléma. Na třetí cestě z Antiochie navštívil Tarsus, Kapadokii, Antiochii Pisidskou, Efesos a Athény a po moři opět do Týru a Jeruzaléma. Rozdělení a uspořádání těchto cest je podle některých autorů teprve dílem autora knihy Skutků. V letech 50-52 žil Pavel patrně v Korintu, v letech 52-54 a v roce 56 v Efesu, snad roku 57 přišel do Jeruzaléma, kde byl zatčen. Dva roky byl vězněn v Cesareji a kolem roku 60 byl dopraven do Říma, kde žil dva roky v domácím vězení. Zda se mu podařilo navštívit dnešní Španělsko, jak chtěl, není známo.

Smrt

Podle staré tradice byl popraven v Římě – snad v místě Tre Fontane (ad Aquas Salvias) jižně od města, kde dnes stojí trapistický klášter s kostelem sv. Pavla - někdy mezi roky 64-67. Nejprve byl pohřben v katakombách u Via Appia, později pochován pod římskou Bazilikou sv. Pavla za hradbami - v sarkofágu umístěném pod papežským oltářem. Archeologický průzkum provedený v roce 2009 prokázal, že v (nepřístupném) sarkofágu je skutečně slavnostně pohřben muž z 1.-2. století.

Listy Nového zákona

Z listů (dopisů) obsažených v Novém zákoně mu tradice připisuje celkem 13, resp. 14, pokud do nich započítáme i List Židům. Jsou to: List Římanům, První list Korintským, 2. Korintským, List Galaťanům, List Efezským, List Filipským, List Koloským, 1. list Tesalonickým, 2. Tesalonickým, 1. list Timoteovi, 2. list Timoteovi, List Titovi a List Filemonovi. Z těchto listů se za autenticky Pavlovy považuje obvykle sedm, a to Římanům, oba Korintským, Galatským, Filipským, 1. Tesalonickým a Filemonovi. Nejstarší z nich, 1. Tesalonickým, vzniklý krátce po roce 50, je také nejstarší spis Nového zákona. Zbývající listy snad napsal někdo z jeho žáků.

Pavlovy listy odrážejí konkrétní situace a problémy církví, které ve většině případů sám založil a o které se i nadále staral listovní formou. Odráží se v nich situace prvotní církve, Pavlovo učení a každodenní problémy křesťanských společenství. Jeho jednotlivé názory a teologická hlediska se stala základem křesťanského náboženství - například myšlenka, že člověk není ospravedlněn svými skutky, ale milostí. Pavel také vynaložil velké úsilí na obrácení Židů na novou víru, a i když nabádal k mírnosti, jeho listy obsahují řadu protižidovských útoků, včetně obvinění Židů ze smrti Ježíše Krista.

Zdroj: Wikipedia.org