Petr Schulhoff

Petr Schulhoff (10. července 1922 Berlín, Německo – 4. května 1986 Praha) byl český režisér a scenárista, který si již jako jedenáctiletý poprvé zahrál ve filmu Vladislava Vančury „Na sluneční straně“ (1933).

Petr Schulhoff začal pracovat u filmu hned po skončení války jako asistent režie v barrandovském filmovém studiu. Od roku 1953 byl režisérem a scénáristou v pražském Studiu dokumentárních filmů . Do poloviny 70. let natáčel pak převážně detektivní filmy – občas s nádechem mírně ironického humoru. Z jedné detektivní novely Eduarda Fikera přejal postavu kriminalisty Kalaše, která procházela (ztělesnil ji Rudolf Hrušínský) filmovými detektivkami Petra Schulhoffa (Vrah skrývá tvář – 1966, Po stopách krve – 1970, Diagnóza smrti – 1979).

Natočil i řadu dalších detektivních filmů, postupně však v jeho tvorbě začaly převažovat komedie. Snad jimi chtěl Schulhoff odlehčit dobu normalizace, která v 70. letech v Československu panovala.

Předznamenáním Schulhoffovy komediální tvorby byla legendární televizní mikrokomedie „Bohouš“ (1968) s Vladimírem Menšíkem a Jiřím Sovákem v hereckém koncertu o nenasytném turistovi, nenasytném hostinském a koneckonců i nenasytném bernardýnu Bohoušovi, po kterém je snímek nazván. O rok později Schulhoff natočil neméně známý televizní seriál Trapasy (1969) – pravděpodobně od této doby se odvíjí Schulhoffovo přátelství s Milošem Kopeckým, který se stal posléze hvězdou Schulhoffových filmových komedií.

První komedie Hodíme se k sobě, miláčku? (1974) byla holdem herecké a manželské dvojici Vlastimil Brodský – Jana Brejchová.

O dva roky později začal raketový nástup dodnes populární komedií Zítra to roztočíme, drahoušku (1976). Na ni volně navázala komedie Co je doma, to se počítá, pánové (1980) – poznamenaná změnou v jedné ze zásadních hlavních rolí: Miloše Kopeckého zde ze zdravotních důvodů nahradil Jiří Sovák. (Miloš Kopecký zaplatil svou manio-depresivní nemocí daň i jiné postavě – Petru Vokovi, kdy po filmu Svatby pana Voka, jej ve volném pokračování Pan Vok odchází (1979) režiséra Karla Steklého nahradil v této postavě Martin Růžek.)

Petr Schulhoff (libující si v rozvinutých přívlastcích v názvech komedií) točí mimo jiné další komedie Já to tedy beru, šéfe (1978) s tehdy populární semaforskou dvojicí Luděk Sobota – Petr Nárožný nebo Já už budu hodný, dědečku (1979), opět s Milošem Kopeckým a v zajímavě komediální roli Ladislava Peška v roli dědečka, stejně tak v dokonale komediálně hysterické postavě manželky ztvárněné Alenou Vránovou, která tím dokázala, že umí zahrát mnohem víc a není jen Pyšná princezna (1952).

Náměty a scénáře komedií si psal většinou sám. Pamětníci vyprávějí, že, vědom si problematické doby, záměrně do scénářů svých komedií předem zakomponovával nějakou okatě problematickou scénu, o které předem věděl, že ji bdělé oko cenzora (nejčastěji v osobě ústředního dramaturga Filmového studia Barrandov) zakáže. Měl tím pádem takřka zajištěno, že do zbytku scénáře se mu již dále nebude nikdo vměšovat. Jako režisér byl velmi pečlivý a precizní profesionál. Přestože si ale vybíral do svých filmů herce schopné skvěle improvizovat (Iva Janžurová, Stella Zázvorková, Luděk Sobota, Dagmar Veškrnová,aj.), jako režisér Schulhoff improvizaci příliš nemiloval.

Posledním zfilmovaným námětem a scénářem byla však detektivka Příliš velká šance (1984), kterou ale natočil již jeho kolega Otakar Fuka – mj. režisér filmu Akce Bororo. Podle svědectví pamětníka (pomocný režisér Miroslav Zelenka – hraje sám sebe v úvodní filmové scéně Zítra to roztočíme, drahoušku – „...kompars je hotov!“). Zákeřná nemoc nutila Petra Schulhoffa zpomalovat tempo práce a v roce 1986 se rozhodl ukončit svůj život.

Zdroj: Wikipedia.org