Jože Plečnik, v Česku známý spíše jako Josip Plečnik, (23. ledna 1872 v Lublani – 7. ledna 1957 tamtéž) byl slovinský architekt a urbanista, který svou prací ve 20. a 30. letech 20. století pro československou prezidentskou kancelář významně přispěl k současnému vzhledu Pražského hradu.
Dětství a studia
Narodil se jako třetí ze čtyř dětí v rodině Andreje a Heleny Plečnikových. Podle přání otce měl převzít rodinou truhlářskou dílnu. Ve škole příliš neprospíval, jeho slabinou byly zejména exaktní předměty. Už od dětství velice rád kreslil. Tuto zálibu musel ovšem často skrývat před otcem, který se obával, aby se z jeho syna nestal bohém.
Díky státnímu stipendiu se v roce 1888 dostal na průmyslovou školu ve Štýrském Hradci, kde studoval truhlářství a příbuzné obory. Zde se dostal do kontaktu se studenty stavitelství. Naučil se od nich tolik, že ho profesor Leopold Theyer přijal jako kresliče do svého ateliéru.
Nečekaná smrt jeho otce (mezi roky 1889–1892) zapříčinila to, že se z něj nestal truhlář, ale světoznámý architekt. Matka se starším bratrem se shodli na tom, že na převzetí otcovy dílny je ještě příliš mladý.
V roce 1892 odjel do Vídně, kde dva roky pracoval v továrně na nábytek k.k. Hof-Bau-Kunsttischlerei J. W. Müller. Byla to pro něj dobrá, i když velmi tvrdá škola a sám na toto období svého života vzpomínal jen velice nerad.
Koncem roku 1920 byl jmenován profesorem architektury na nově založené universitě v Lublani. Oproti pražské zde panovaly zcela odlišné pomě... Celý text »
Jože Plečnik, v Česku známý spíše jako Josip Plečnik, (23. ledna 1872 v Lublani – 7. ledna 1957 tamtéž) byl slovinský architekt a urbanista, který svou prací ve 20. a 30. letech 20. století pro československou prezidentskou kancelář významně přispěl k současnému vzhledu Pražského hradu.
Dětství a studia
Narodil se jako třetí ze čtyř dětí v rodině Andreje a Heleny Plečnikových. Podle přání otce měl převzít rodinou truhlářskou dílnu. Ve škole příliš neprospíval, jeho slabinou byly zejména exaktní předměty. Už od dětství velice rád kreslil. Tuto zálibu musel ovšem často skrývat před otcem, který se obával, aby se z jeho syna nestal bohém.
Díky státnímu stipendiu se v roce 1888 dostal na průmyslovou školu ve Štýrském Hradci, kde studoval truhlářství a příbuzné obory. Zde se dostal do kontaktu se studenty stavitelství. Naučil se od nich tolik, že ho profesor Leopold Theyer přijal jako kresliče do svého ateliéru.
Nečekaná smrt jeho otce (mezi roky 1889–1892) zapříčinila to, že se z něj nestal truhlář, ale světoznámý architekt. Matka se starším bratrem se shodli na tom, že na převzetí otcovy dílny je ještě příliš mladý.
V roce 1892 odjel do Vídně, kde dva roky pracoval v továrně na nábytek k.k. Hof-Bau-Kunsttischlerei J. W. Müller. Byla to pro něj dobrá, i když velmi tvrdá škola a sám na toto období svého života vzpomínal jen velice nerad.
Koncem roku 1920 byl jmenován profesorem architektury na nově založené universitě v Lublani. Oproti pražské zde panovaly zcela odlišné poměry. Škola nedisponovala velkými financemi, chyběly prostory, odborná literatura. Vyprojektoval tedy skromnou jednopodlažní budovu v Aškenazově ulici a na podzim následujícího roku v ní přivítal první studenty.
Dílo
K nejvýznamnějším dílům tohoto otce moderny, náležejícího ke generaci Jana Kotěry, Josefa Hoffmanna a Adolfa Loose patří:
- Langerova vila (1901) ve Vídni
- Zacherlův palác (1905), kašna Karla Boromejského (1906), kostel sv. Ducha (1910–1913) tamtéž
- adaptace Pražský hrad: rekonstrukce I. a III. nádvoří, návrh jižních zahrad, úpravy a doplnění interiérů (1920–34)
- kostel Nejsvětějšího Srdce Páně v Praze na Vinohradech (1928–32)
- projekty a urbanistické studie rodné Lublaně, jejíž podobu významně ovlivnil (plán regulace města (1928–29): Trojmostí (1929–1932), park Tivoli (1931), kostel sv. Cyrila a Metoděje (1933–34), Kněžský seminář (1936–1941), Národní knihovna (1936–1941), přestavba domu (včetně interiéru) rodiny Prelovšeků (1932–33) nebo letní divadlo Križanke (1952–56)
- budova Skupščiny SR Slovinsko, tzv. „Katedrála svobody“ (1947) – nezrealizováno
Bez zajímavosti nezůstává ani prezentace Plečnikova vlastního domu v Trnovu (1924–1925) nebo projekt kostela sv. Antonína v Bělehradě (1929–32).
Zdroj: Wikipedia.org
Méně textu »
