Frida Kahlo

Frida Kahlo, vlastním jménem Magdalena Carmen Frida Kahlo y Calderón, (6. července 1907 Coyoacán, Mexico City – 13. července 1954) byla mexická malířka počátku 20. století. Malovala ve stylu původní mexické kultury, kterou mísila s prvky realismu, symbolismu a surrealismu. Jako mnozí surrealističtí umělci aktivně podporovala komunismus. Byla ženou mexického malíře Diega Rivery a milenkou komunistického revolucionáře Lva Trockého. Vytvořila 143 maleb, 55 z nich jsou autoportréty. Na otázku proč maluje tolik autoportrétů, odpovědela: "Protože jsem tak často sama, protože já jsem subjekt, který znám nejlépe."

Životopis

Frida Kahlo se narodila 6. července 1907 jako Magdalena Carmen Frida Kahlo y Calderón v Coyoacán v Mexiku a byla jednou ze čtyř dcer narozených maďarsko-židovskému otci a matce španělsko-mexicko-indiánského původu.

Frida překonala dětskou obrnu a v patnácti letech nastoupila do léčebného programu. Avšak její léčba skončila už za tři roky, kdy byla vážně zraněna při havárii autobusu. Po nehodě strávila více jak rok na lůžku, zotavovala se ze zlomeniny páteře, klíční kosti, žeber, pánve, ramena a zranění nohou. I přes velké množství provedených operací Kahlo strávila zbytek života v neustálých bolestech.

Během rekonvalescence začala Kahlo malovat olejomalby. Nejčastěji šlo o autoportréty, úmyslně naivní, malované jasnými barvami a plochými formami mexického lidového umění, které jí bylo blízké. Když jí bylo 21, zamilovala se do mexického muralisty Diega Rivery, který byl o 20 let starší. Roku 1929 se vzali. Jejich manželství bylo velmi bouřlivé, přetrvalo nevěry, tlak Riverovy kariéry, rozvod a následně druhý sňatek, lesbické avantýry Kahlo, její chabé zdraví a také její neschopnost mít děti v důsledku nehody v autobusu. Pár spolu cestoval do Spojených států amerických a Francie, kde se Kahlo seznámila s významnými osobnostmi ze světa umění a politiky. První vlastní výstavu měla Frida Kahlo v roce 1938 v galerii Julien Levy v New Yorku. Až v roce 1940 si Kahlo užívala značného úspěchu, mnohem slavnější se ale stala až po své smrti.

Frida i její manžel Diego byli velmi aktivními členy Komunistické strany v Mexiku. V červenci 1954 se Frida naposledy objevila ve veřejném vystoupení, když se účastnila komunistické pouliční demonstrace. Zanedlouho na to, 13. července 1954, ve věku 47 let Frida Kahlo umírá.

Když se jí jednou ptali, co udělat s jejím tělem, když zemře, odpovědela: "Spalte ho… Nechci být pochovaná. Strávila jsem příliš mnoho času vleže… jen ho spalte!"

Frida Kahlo věděla, jak dát svým obdivovatelům poslední sbohem. Během jejího pohřbu, způsobil výbuch hořlaviny v otevřené spalovací peci narovnání jejího těla. Vlasy jí hořely a zářily jako svatozář. Její poslední zápisek do deníku zněl: "Doufám, že konec je radostný – a doufám, že se nikdy nevrátím - Frida.“

Její pozůstatky jsou uloženy v urně, vystavené v „Modrém domě“, který sdílela spolu se svým manželem Diegem Riverem. Rok po její smrti věnoval Rivera dům mexické vládě, aby se z něj stalo muzeum. 12. července 1958 byl „Modrý dům“ oficiálně otevřen jako “Muzeum Fridy Kahlo”.

V roce 2002 byl o Fridě Kahlo natočen biografický film v americko-mexické koprodukci nazvaný Frida, v hlavní roli se Salmou Hayek.

Dílo

Každé z Fridiných děl bylo její zkratkovitou biografií. Za svůj život namalovala přes 200 olejomaleb, akvarelů a kreseb a převážná většina z nich byly autoportréty. Frida Kahlo se vždy bránila tomu, aby byla označována za surrealistickou malířku, ačkoliv k tomuto označení její tvorba vybízela. Argumentovala tím, že nezaznamenává sny, nýbrž realitu. Po celý svůj život stála ve stínu svého slavnějšího manžela, změnilo se to až po její smrti. Je příkladem ženské síly a stala se velkou inspirací pro feministické hnutí, byla průkopnicí tzv. „ženské estetiky“.

Klíčové bylo pro její tvorbu chápání vlastní identity, chápání sebe samé jako mestizy (míšenky), ženy evropských a mexických kořenů. Dilema identifikace je esenciální pro chápání jejích děl. Tento rozpor je patrný v obraze Dvě Fridy z roku 1939, na němž jsou vyobrazeny dvě podobizny této malířky. Na jedné židli sedí v tradičních evropských krajkových šatech, postava na druhé židli je zase oblečená do oděvu typického pro Tijuanu.

Identifikace s mexickou kulturou je patrná i v jiném kontextu. Frida s Riverou žili po několik let ve Spojených státech, poznali se se spoustou významných osobností, ale nikdy se doopravdy nesžili s americkou kulturou. Tento odkaz je vepsán do obrazu s názvem Self Portrait on the Border Between Mexico and the United States (Autoportrét na hranici Mexika a USA) z roku 1932, na němž stojí rozpolcená Frida zmítající se mezi dvěma světy a na němž jsou jasně znázorněné její mexické kořeny.

Malováním obrazů se také vyrovnávala s neskutečnými bolestmi, které jí od její nehody sužovaly. Známý je obraz Broken Column (Zlomený sloup) (1944), na kterém je vyobrazena s rozeklanou hrudí, hřebíky jako symbolem bolesti napíchanými po celém těle a slzami stékajícími po tvářích.

Každým z obrazů vyjadřovala své potřeby a touhy, byly prostředkem, jak se vypořádat s jejím zoufalstvím, osaměním a častými depresemi. Objevoval se v nich strach, touha po dítěti, bolest, zoufalství z divokého vztahu s Riverou. Jejich manželství bylo vášnivé, poznamenané neustálými rozchody a udobřováním. V jejích obrazech je patrná adorace Diega, například na obraze s názvem Frida a Diego Rivera (1931) je jeho postava vyobrazena znatelně vyšší a mohutnější než postava Fridy a je v něm hmatatelný její obdiv k tomuto muži. Diego Rivera byl ústředním motivem mnoha Fridiných obrazů, například oleje s názvem Diego and I (Diego a já) z roku 1949. Jde o Fridin autoportrét, kde je Diego vyobrazen v roli „třetího oka“ ve středu jejího čela.

Její dílo je propojením aztéckých tradic s křesťanskými. Jde například o obraz z roku 1940 Self Portrait with Thorn Necklace and Hummingbird (Autoportrét s trnovou korunou a kolibříkem), na němž má Kahlo na krku trnovou korunu typickou pro křesťanství i pro aztécké kněze. Na konci trnové koruny visí mrtvý kolibřík, symbol jednoho z aztéckých bohů.

V posledním roce svého života zařadila Frida do své tvorby i marxistickou tématiku. Jako velká stoupenkyně komunistického režimu podpořila v roce 1954 své přesvědčení například obrazem Self Portrait with Stalin (Autoportrét se Stalinem), na němž je vyobrazena s velkým obrazem Stalina za zády nebo Marxism Will Give Health to the Sick (Marxismus dá zdraví nemocným) ze stejného roku. Kahlo věřila, že ji její politické smýšlení může uzdravit a osvobodit. Její poslední obrazy už nebyly tolik precizní, jsou charakteristické tenkými tahy štětcem a nejasnými detaily.

Přínos díla Fridy Kahlo pro feministickou teorii

Kahlo se jako žena necítila jako „zástupkyně slabšího pohlaví“. Svými díly ukázala, že si žen váží, čímž potlačila dosavadní patriarchát a zdůraznila nutný boj žen proti patriarchální společnosti, i když i ona se mnohokrát potýkala s ignorací a mnohdy nebyla vnímána jako žena-umělkyně, ale spíše jako žákyně svého manžela. Její výstavy tak paradoxně zvedaly status spíše jemu, než aby přinesly slávu Fridě. Proti tomuto nahlížení společnosti na ženu však vytrvale bojovala, až se jí podařilo vydobýt status samostatné umělkyně.

Roku 1938 v Mexiku se Kahlo seznámila s vedoucí osobností surrealismu, André Bretonem. Tento umělec její tvorbu přijal s velkým nadšením a chtěl, aby se Frida stala umělkyní tvořící v kruhu surrealistů. Přestože její tvorba byla surrealismu a automatickému textu velice blízká, Kahlo odmítla Bretonovu nabídku, neboť podle svých slov na rozdíl od surrealistů nemalovala sny, malovala vlastní realitu.

Svými obrazy se Frida snažila překlenout vzdálenost mezi svým vnitřním a vnějším světem a z jejího díla je tak patrná snaha o nalezení a obhájení vlastní identity. Právě tato snaha byla jedním z hlavních motivů propagace a fungování feministického hnutí té doby. Její tvorba byla velmi odvážná a kontroverzní a řadíme ji do postmoderní extrémní kulturní tvorby. Mezi hlavní znaky jejího díla patří: kolísavost mezi viditelným a imaginárním, silná inklinace k zobrazování mutací a alternativ, zahlcení těla vnějšími objekty a především snaha o narušování klasické binarity tělo/ mysl; vnější/ vnitřní. Všechny tyto znaky jsou vlastně vyjádřením přízně k feministickému hnutí, v jehož duchu a v souladu s ním, snad částečně vědomě i nevědomky, tato umělkyně pracovala.

Principy její tvorby a hodnoty, které se v ní zrcadlí, odrážejí niterní rozpoložení Kahlo, která odhodlaně tvořila a obtiskla do svých obrazů názory a potřeby ženy-umělkyně. Autoportréty byly pro Kahlo terapií, která ji sloužila ke smíření se s těžkou nehodou a tělesným postižením. Tělo bylo centrem veškerého vyjadřování a dokázla ztvárnit celý svět v sobě samé. I přes fyzickou bolest a negativní dopady vnějšího světa, které Frida pociťovala, zůstávala naplněna silnou energií. Skrze své malby se také snažila se vyrovnat s pozicí ženy-ne-matky, společnost se tehdy na ženu dívala jako na ženu-matku. Frida sama po dítěti velice toužila, třikrát byla těhotná a třikrát potratila, jednou kvůli svému manželovi, dvakrát kvůli svému zdravotnímu stavu. Na rozdíl od Fridy Diego dítě nikdy něchtěl, viděl ho jako přítěž při své tvorbě a cestování po výstavách.

Frida Kahlo neměla žádné iluze o vnějším světě ani o sobě samé, přesto přinášela svými díly mnoho energie, a to v každém detailu. Z obrazů této malířky je zřejmá prezentace lidské (ženské) identity, ne jako statického objektu, ale jako vyvíjejícího se a měnícího se subjektu, čímž dokazuje hluboké zamýšlení se nad kontrastem v postavením žen ve společnosti a jejich potřebami. Z jejích obrazů také čteme vyobrazení interiéru jako nehostinného a stinného místa, což bývá spojováno s nesouhlasem autorky s pozicí žen v domácnostech. Kahlo zdůrazňuje, že vnitřní svět, tedy domácnost a snad i celá soukromá sféra, může být pro ženu prostorem plným imaginace, vzpomínek a strachů.

Zdroj: Wikipedia.org