Popis interpreta Jan Ladislav Dusík Upravit životopis
Jan Ladislav Dusík (Dussek), (12. února 1760, Čáslav – 20. března 1812, Saint-Germain-en-Laye) byl český hudební skladatel a klavírista, který patří k nejvýznamnějším českým skladatelům a klavíristům působícím na přelomu 18. a 19. století v zahraničí. Jako skladatel je důležitým předchůdcem romantického hudebního stylu a jako interpret byl jednou z klíčových osobností vývoje moderní klavírní hry.
Život
Narodil se roku 1760 v Čáslavi v hudebnické rodině. Jeho otec Jan Dusík byl učitelem a varhaníkem v Čáslavi. Byl rovněž hudebním skladatelem, který získal úctu i např. Josepha Haydna. Matka Veronika byla výborná harfenistka a poskytla synovi první hudební vzdělání.
V sedmnácti letech odešel do Jihlavy, kde získal odborné hudební školení u Ladislava Spinara, ředitele kůru u minoritů. Po něm patrně přijal druhé křestní jméno. Následoval pobyt v jezuitském semináři v Kutné Hoře. V Kutné hoře přijal také místo varhaníka. Snad zamýšlel i vstoupit do kláštera ve Světlé nad Sázavou. Rozhodl se však cele pro hudbu.
Vstoupil do služeb hraběte Männera a odcestoval s ním do Belgie. Tam se stal varhaníkem v chrámu svatého Romualda. Od roku 1780 pobýval v Holandsku jako varhaník a učitel hudby. Z této doby se datují jeho první dochované skladby. V roce 1783 se setkal v Hamburku s Philipem Emanuelem Bachem a tímto rokem začala také jeho hvězdná kariéra jako klavírního virtuosa. Jako jeden z největších klavíristů své doby procestoval takřka celou Evropu. Většina jeho cest byla spojena s neobvyklými dobrodružnými zvraty a peripetiemi. Při svém koncertním působení v Paříži prožil události a společenské zvraty Velké francouzské revoluce.
Na deset let se usadil v Londýně. Zde se seznámil s anglickým typem klavírní mechaniky (firma Broadwood), což ovlivnilo vývoj jeho kompozičního stylu. V roce 1792 se tu oženil s dcerou italského učitele zpěvu Sofií Corri, která byla virtuoskou na harfu a klavír. Jejich dcera Olivie se rovněž stala vynikající harfenistkou a klavíristkou. Se svým tchánem založil hudební vydavatelství, ale to zkrachovalo a celá rodina musela před věřiteli uprchnout do Hamburku.
V roce 1793 pozval do Londýna svou sestru, Kateřinu Veroniku Annu Dusíkovou, která se zde usadila jako klavíristka a učitelka hudby. V roce 1804 navštívili společně Prahu a Čáslav.
Znovu se věnoval koncertní dráze. V roce 1802 měl tři velmi úspěšné koncerty v Praze. Poté vstoupil do služeb pruského knížete Ludvíka Ferdinanda v Magdeburku a po jeho smrti se odebral do Paříže na dvůr knížete Talleyranda. Zde také roku 1812 zemřel.
Dílo
Dusík se ve své skladatelské tvorbě věnoval téměř výhradně svému nástroji - klavíru. Je autorem skladeb sólových, klavírních koncertů a komorních děl s klavírem. Ostatním žánrům se věnoval jen sporadicky (zajímavá je např. opera Uvězněná na Špilberku). Dusíkova tvorba je v kvalitě nevyrovnaná. Vedle skladeb odpovídajících dobové konvenci a zakotvených ve výrazových prostředcích klasicismu je jeho význam dán především díly vzhledem k době vzniku značně novátorskými a silně předjímajícími romantický styl. Jde především o vrcholné programní klavírní sonáty a některé klavírní koncerty.
Za nejvýznamnější skladby lze považovat především čtyři programní klavírní sonáty: op. 44 Es dur - The Farewell, op. 61 fis moll - Elégie harmonique sur la mort de son Altesse Royale le prince Louis Ferdinand de Prusse (Harmonická elegie na smrt jeho královské výsosti prince Ludvíka Ferdinanda pruského), op. 70 As dur - Le retour a Paris (Návrat do Paříže), a sonátu op. 77 f moll - L’invocation (Vzývání), poslední a současně asi vrcholné dílo autora. Z klavírních koncertů vynikají g moll op. 50 a Es dur se sporným opusovým číslem 70 a koncert pro dva klavíry a orchestr B dur op. 63. Závažné a progresivní komorní skladby jsou např. klavírní kvintet f moll op. 41, dvě sonáty pro housle a klavír op. 69 (B dur, G Dur) a klavírní kvartet Es dur op. 56. V těchto a některých dalších dílech je Dusíkův hudební jazyk značně svébytný, výraz romanticky vyhraněný a dosahuje vývojového stupně odpovídajícího již spíše romantickému hudebnímu stylu, přestože tato díla vznikla částečně ještě v posledních letech 18. a v prvním desetiletí 19. století.
Dusíkovo novátorství se týká všech parametrů hudebního vyjadřování. V harmonii Dusík používá složitých chromatických postupů, které jsou v době vzniku skladeb naprosto neobvyklé. Rytmické členění je charakteristické rafinovaným používáním synkop a tečkovaných rytmů, což vede místy až ke ztrátě pocitu těžké doby. Tohoto principu Dusík užívá k vytvoření zvláštního dramatického napětí. V klavírní sazbě autor dochází k postupům předjímajícím fakturu lisztovského i chopinovského typu. Dusík byl rovněž zřejmě první, kdo předepisoval a propracoval zápis použití pedálu.
Dnes je Dusíkova tvorba podle názoru některých znalců jeho díla v koncertním provozu nedoceněna. To možná souvisí s určitými zvláštními interpretačními nároky a s posluchačskou náročností danou mimo jiné značnou délkou vrcholných skladeb.
Zajímavým interpretačním problémem je stavba hudebních frází, která vzhledem k rytmické složitosti a synkopickým posunům může být chápána víceznačně. Snad nejmarkantnějším příkladem je 2. věta sonáty fis moll op. 61, kde je vždy jedno rytmické pásmo důsledně posunuto oproti metru o osminu. Osvědčuje se zde spíše cítění ve větších celcích při dodržení autorem předepsaného frázování, nikoliv drobná klasicistní interpunkce a ornamentika, kterou autor někde v textu skladeb výslovně zakazuje („senza ornamenti“). Zvláštní pozornost při interpretaci vyžaduje také plasticita často polyfonní sazby, která je současně vybavena složitým harmonickým děním.
Zdroj: Wikipedia.org
