Vyhaslé uhlíky (film)

Vyhaslé uhlíky lze nazvat přelomovým filmem hned z několika důvodů. Produkční společnost nechala povolat profesionální herce z Ria, takže rozpočet se ihned...
Více textu

Vyhaslé uhlíky lze nazvat přelomovým filmem hned z několika důvodů. Produkční společnost nechala povolat profesionální herce z Ria, takže rozpočet se ihned vyšplhal do - na svou dobu - závratné výšky. Ostatně takřka celý štáb kolem Humberta Maura se obměnil, což se příznivě odrazilo i na ději. Postavy jsou z vyšších sociálních vrstev (to bylo režisérovi přímo doporučeno z hlavního města), milostné scény jsou naplněny odvážnou erotikou a zároveň melancholií (což bylo údajně přání samotného H. Maura) a také se pečlivěji nakládá s detaily, zejména když má kamera podpořit psychologický vývoj postav. Řada detailů, např. na ženské nohy, velký detail vášnivého polibku, propracovanější dramatická struktura – to vše činí z filmu jedno z vrcholných děl brazilského němého filmu. Upoutal pozornost i u některých evropských avantgardistů, dokonce přitáhl pozornost agentů hollywoodské společnosti Universal, ale divácký neúspěch nakonec všechny naděje pohřbil. Humberto Mauro zůstal na půli cesty mezi dvěma tendencemi brazilské kinematografie dvacátých let minulého století. Tehdy proti sobě stály městské a regionální filmy. Obě dvě skupiny se obracely k národním tradicím, zvykům a podporovaly nacionalismus. Navíc pobřežní cykly měly oči upřené na Evropu, kde hledaly inspiraci. Vyhaslé uhlíky zůstávají částečně věrné krajině sertão, ale děj se odehrává také v Riu (přichází odtamtud některé klíčové postavy). Všichni se pohybují mezi tam a tady, mezi moderním a tradičním, mezi láskou a nenávistí. Zhruba na těchto protikladech je vystavěn celý příběh. Humberto Mauro (1897 - 1983) patří mezi vůdčí osobnosti brazilského němého filmu, především regionálního cyklu Cataguases. Nejdříve byl společníkem Adhemara Gonzagy ve společnosti Cinédia, pak herečky a producentky Carmen Santosové. Více než třicet let vedl Národní ústav vzdělávacího filmu, kde natočil desítky dokumentárních filmů. Hraná produkce tvoří menšinu z jeho rozsáhlého díla. Objeven byl vlastně až v 50. letech a především cinema novo z něj udělalo nejvýznamnějšího režiséra první poloviny dvacátého století.(David Čeněk, LFŠ 2007) (oficiální text distributora)
Méně textu