Půlnoční kovboj (film)

Slavné americké filmové drama režiséra Johna Schlesingera. Film obdržel v roce 1970 Oscary v kategorii nejlepší film, nejlepší režie a scénář. Deziluzivní...
Více textu

Slavné americké filmové drama režiséra Johna Schlesingera. Film obdržel v roce 1970 Oscary v kategorii nejlepší film, nejlepší režie a scénář. Deziluzivní pohled anglického režiséra na New York jako místo příkrých sociálních protikladů, zklamaných snů a nadějí naivního venkovského kluka z Dalekého západu, salónního kovboje Joe Bucka (Jon Voight). Příběh dvou přátel, které náhoda svede dohromady a které město vyvrhne jako nepotřebné na smetiště lidských osudů, obohatil vynikajícím výkonem také Dustin Hofman v roli chromého tuberkulózního ztroskotance.
Premiérové prolomení oscarové bariéry i pro snímky mládeži nepřístupné (v roce 1970 získal Půlnoční kovboj ze sedmi nominací nakonec tři sošky) zůstane pro Schlesingerův snímek patrně navždy tou nejhlubší brázdou v oficiálních kronikách filmu. Pro okruh tehdy začínajících filmařů mělo zase dílo natolik inspirativní náboj, že se pro Půlnočního kovboje vžilo neskromné označení bible nezávislého filmu. Příběh naivního playboye Joea (teprve třetí role Jona Voighta), který živen přesvědčením o své atraktivnosti pro newyorské solventní paničky opustí zaplivaný texaský bar, aby se mu velkoměsto nakonec odvděčilo zvláštním přátelstvím s dalším životním ztroskotancem (Dustin Hoffman), je obvykle čten jako deziluzivní procitnutí z amerického snu.

Do filmu se navíc obtiskla nálada konce šedesátých let, kdy pozvolné skomírání představy o realizovatelné (a zároveň udržitelné řečeno dnešním slovníkem) alternativě vůči stávajícímu establishmentu kopírovala rok od roku stále větší frustrace z blamáže ve Vietnamu. Kombinace pohledu cizince zvenčí (pro Angličana Schlesingera to byla první zámořská filmová zkušenost) s časovým protnutím vzrušivou atmosférou (rok 1969; ani předčasné varování, ani skeptický plakátek s nostalgickým pohledem zpět) nakonec vyústila do jiskřivých obrazů bez sklonu podléhat dobové patině.

Napájen iluzemi snad z úplně jiných časů, musí Joe Buck po příjezdu do New Yorku působit jako nemístný anachronismus; stejně tak působí jeho kovbojský obleček, ve kterém loví na rušných křižovatkách dámy ve středních letech. Jeho představy o živnosti gigola nabourá hned první zakázka, která končí scénou, ve které Joe nakonec dává zdrcené ženě deset dolarů na taxi. Krize donutí kovboje i k dočasné změně orientace (mladý chlapec v pornokině) a zároveň se setkává se zmrzačeným zlodějíčkem Ratsem klasický model až do očí bijící nesourodosti dvojice, která je i přes vzájemné trable snoubena pevným poutem, tu zafungoval s čistou průzračností. Bezvýchodnost útěků z reality viděné dennodenně na ulicích ilustruje jak halucinogenní večírek hippie komunity (končící v podivné závrati nad nekontrolovanou haluzí), tak pomatenost cirkusovým překroucením víry (kdy je Joe donucen blouznícím fanatikem k modlitbě před blikající plastovou soškou Krista ukrytou v šatníku jeho bytu). Ratsův rozkládající se příbytek je protipólem světa, ze kterého Joe dostane dlouho očekávanou nabídku právě ve chvíli, kdy drogami a postupující TBC ničený Ratso vycítí poslední šanci splnit si své dlouholeté přání: okrádat boháče na Floridě. Cesta za americkým snem pak končí na zadním sedadle autobusu. (oficiální text distributora)
Méně textu