Persona (film)

V tomto filmu, jenž vznikl v době Bergmanovy těžké nemoci provázené tvůrčí krizí, se projevila jeho mimořádná citlivost vůči složitosti ženské psyché, kterou...
Více textu

V tomto filmu, jenž vznikl v době Bergmanovy těžké nemoci provázené tvůrčí krizí, se projevila jeho mimořádná citlivost vůči složitosti ženské psyché, kterou podrobil soustředěnému niternému průzkumu. Dotkl se přitom závažné otázky pravdy v umění a s tím související identity umělce - konkrétně herečky odmítající dál hrát umělé role na jevišti. Její únik od veřejné masky - "persony" se však stane jen dočasným přijetím jiné role. Ve filmovém ději se rozvíjí zvláštní vztah dvou rozdílných a zároveň v něčem podobných žen - herečky Elisabeth, která se rozhodla protestně mlčet, a její ošetřovatelky Almy, která naopak mluví ráda a svěřuje se jí. Obě představitelky režisér důvěrně znal - jednu jako svoji bývalou, druhou jako současnou partnerku. Tento fakt pronikl do pojetí rolí i do jejich zproblematizovaného ženství. Bergmanův osobní vztah k ženám vycházel z ambivalentního vztahu k vlastní matce, kterou obdivně uctíval jako nedostupný zbožňovaný idol, a zároveň marně prahl po jejím přiblížení a hřejivé náruči. U většiny svých filmových hrdinek spatřoval toto rozdvojení na ženu-idolu a ženu-matku. V Personě se pokusil oba typy v jejich dvojjedinosti konfrontovat a v závěrečném metaforickém záběru nechal jejich tváře prolnout do jediné podoby.
Elisabeth Voglerová je slávna herečka, ktorá počas svojho výstupu v predstavení Elektry náhle prestala rozprávať a zaryto odmieta prerušiť mlčanie. Podľa všetkého je fyzicky zdravá, no nekomunikuje s okolím. Keď si už ani lekári nevedia rady, zdravotná sestra Alma je poverená jej domácou opaterou. Dve ženy sa spoločne vyberú do odľahlého domu na ostrove, kde sa má Elisabeth s Alminou pomocou zotaviť. V snahe získať si dôveru herečky reaguje Alma na Elisabethino mlčanie prívalom slov. Alma zveruje Elisabeth svoje najhlbšie tajomstvá, túžby a sny. Ani si neuvedomí, že z jej vlastnej osobnosti sa postupne stal iba tieň. Elisabeth mlčaním pred seba postavila bielu stenu, na ktorú Alma premieta svoje vlastné ja a ktorá jej s ľahostajnosťou prináša iba tichú ozvenu vlastných slov. Táto zvláštna konfrontácia skúša vnútornú silu oboch žien, ktoré sú síce veľmi odlišné, ale vo svojej podstate i veľmi podobné.
Persona je zložitou úvahou o najvnútornejších zákutiach ženskej duše, ktorá sa musí
vyrovnávať s úlohou matky, partnerky i ľudskej bytosti. Zároveň je meditáciou o pravde úloh, ktoré ženy hrajú v umení i živote. Film režiséra Ingmara Bergmana bol ocenený švédskymi národnými cenami Guldbagge za najlepšiu herečku (Bibi Andersonová) a najlepší film. Americká filmová kritika mu okrem ceny za najlepší film a herečku udelila aj cenu za réžiu. (oficiální text distributora)
Méně textu