5 sci-fi remaků, které byly lepší než originál
18.05.2025
Remaky sci-fi filmů jsou jako vědecké pokusy – někdy se z nich vyvine revoluční objev, jindy požár v laboratoři. Pro každého fanouška žánru je bolestně známá situace, kdy nový film opakuje kroky předchůdce bez špetky invence, případně moderní vizuál překryje dějovou sterilitu. Ale čas od času se najde výjimka – film, který se nebojí zásadních změn, přináší novou perspektivu a dokáže z původního nápadu vytvořit něco silnějšího, hlubšího a aktuálnějšího.
V následující pětici filmů najdeme právě takové případy. Remaky, které nejen modernizovaly technickou stránku původních snímků, ale hlavně posunuly jejich vyprávění, vyznění a emocionální dopad. Tyto nové verze ukazují, že i v Hollywoodu občas funguje druhý pokus lépe než ten první.
Neviditelný
Zneklidňující, psychologicky rafinovaná verze klasiky z roku 1933, kterou natočil australský režisér Leigh Whannell (48), přenesla příběh „neviditelného muže“ do světa domácího násilí a manipulace. Elisabeth Moss (41) zde hraje ženu, která se snaží uniknout ze vztahu s mocenským tyranem – jen aby zjistila, že ten se dokázal stát neviditelným a dál ji terorizuje. Vizuálně strohý, ale atmosférou dusivý snímek dává známému námětu nový, až mrazivě aktuální rozměr.
Původní film Jamese Whalea, ač klasika své doby, byl ve srovnání se současnou verzí více technickým experimentem než psychologickou sondou. Whannellův remake působí jako horor, který staví i na situaci kolem fenoménu #MeToo, který propojuje žánrové napětí s hluboce lidským příběhem. Méně efektní, ale o to účinnější – Neviditelný z roku 2020 ukazuje, jak může být sci-fi zrcadlem skutečných společenských traumat.
Moucha
Jen málokdo dokázal z groteskního béčkového nápadu vytvořit hlubokou tragédii o lidské proměně, a to navíc s až groteskně odpornými vizuálními efekty. David Cronenberg (81) to zvládl s brilantní jistotou. Jeho Moucha, kde se Jeff Goldblum (72) coby vědec Seth Brundle po nehodě při teleportaci začne měnit ve hmyzí stvůru, je nejen fyzickým hororem, ale i bolestným alegorickým obrazem rozpadu těla a identity. Gina Davis (68) ve vedlejší roli dodává příběhu citovou rovinu, která původnímu filmu z roku 1958 zoufale chyběla.
Zatímco původní verze byla typickým příkladem dobového sci-fi s důrazem na efekt a moralistní podtón, Cronenbergova verze je existenciálním dramatem, kde je „monstrum“ až druhotné – děsivé není tělo, ale ztráta lidskosti. I díky špičkovému make-upu Chrise Walase, oceněnému Oscarem, se Moucha stala symbolem inteligentního hororu 80. let – a bezesporu převýšila svého předchůdce.
Duna
Epos Franka Herberta o pouštní planetě Arrakis, koření zvaném melanž a mesiášském mladíkovi Paulu Atreidovi dlouho čekal na skutečně důstojné filmové zpracování. To přišlo až s vizionářem Denisem Villeneuvem (57), který v roce 2021 natočil první část dvoudílné adaptace s Timothée Chalametem (29) v hlavní roli. Jeho Duna je velkolepá, majestátní a přitom podivuhodně intimní – s atmosférou budovanou skrze zvuk, rytmus i obraz.
Verze Davida Lynche z roku 1984 byla sice bizarně fascinující, ale zároveň roztříštěná a kvůli zásahů studií i dějově relativně nesrozumitelná. Villeneuve naopak vsadil na trpělivost, strukturu a respekt k předloze. Výsledkem je jeden z mála blockbusterů, který diváka nezahlcuje, ale pozvolna ho pohlcuje. Remake, který konečně ukázal, že Duna není jen akční vesmírná pohádka, ale filozofická báseň o moci, ekologii a osudu.
12 opic
Postapokalyptické drama Terryho Gilliama (83), v němž Bruce Willis (70) jako cestovatel časem pátrá po původu smrtící epidemie, vzniklo na motivy krátkého francouzského filmu La Jetée z roku 1962. Tento „foto-román“ od Chrise Markera byl avantgardní esejí o paměti a obrazech. Gilliamův remake jej proměnil ve fascinující thriller, který kombinuje paranoidní atmosféru s poetickou melancholií.
Zatímco Markerův film je působivý svým konceptem i formou, 12 opic přidává narativní hloubku, výrazné herecké výkony a originální svět, kde šílenství není poruchou, ale možná odpovědí na absurdní realitu. Gilliam dokázal přenést experiment do mainstreamu, aniž by obětoval jeho filozofickou sílu – a právě tím se jeho verze stala plnohodnotným a v lecčems silnějším filmem než originál.
Věc
Když John Carpenter (76) přišel se svým The Thing, remakeoval v podstatě film The Thing from Another World (1951), klasiku o mimozemské hrozbě v arktické základně. Ale kde originál působil jako napínavý příběh o „my versus oni“, Carpenter vytvořil paranoidní noční můru o nedůvěře a izolaci. Příšera z vesmíru, která může napodobit jakoukoli živou bytost, rozkládá kolektiv arktických výzkumníků zevnitř a ti mohou věřit jen sami sobě.
Kurt Russell (74) jako charismatický MacReady vede zoufalý boj proti neviditelnému vetřelci, zatímco praktické efekty Roba Bottina (64) dodnes nahánějí hrůzu. Původní film sice položil základy, ale Carpenterova verze je hlubší, temnější a vizuálně mnohem odvážnější. Dnes patří Věc mezi nejuznávanější sci-fi horory všech dob – a dokazuje, že i remake může být mistrovským dílem, pokud mu vládne silná autorská vize.
(tod)
Kurt Russell, Bruce Willis, Jeff Goldblum, Denis Villeneuve
Filmy:
Moucha, 12 opic, Duna
Kategorie:
Filmy, Filmové novinky,
Tagy:
úspěšné filmy, filmové remaky, Duna remake, akční sci-fi, slavné remaky, úspěšné remaky
